Mrtví se ospravedlnit nemohou …
Před koncem války řekl vedoucí gestapa politickým vězňům, kteří v lágru ještě dožívali: „Zamícháme to v papírech, které po nás zůstanou, že se budete zabíjet mezi sebou ještě padesát roků po válce.“ 1
Paní hora je rozsáhlé polesí, které se táhne od Šerkovic až k Rašovu. V únoru 1945 lesním tichem zaznělo několik výstřelů. Ukončily život členů rodiny československého legionáře a vlastence Vladimíra Vlčka.
Vladimír Vlček se vrátil jako legionář po skončení I. světové války z Ruska. Nebyl sám. Zpět si do své vlasti přivezl ženu Varvaru a jejich čtyřletou dcerku Věru2.
Později se jim narodil syn Miloš a dcera Zdena. Rodina přesídlila do Tišnova ze Šumperku. Vladimír Vlček jako legionář dostal místo školníka na místním gymnáziu. Vlčkovi zde dostali služební byt, který se nacházel v levé části budovy v přízemí s okny do ulice Na hrádku.
Po obsazení Československa německými vojsky 15. března 1939 musel Vladimír Vlček místo školníka i byt opustit. Syn Miloš ještě v roce 1941 na gymnáziu odmaturoval a v roce 1943, podobně jako mnoho jiných mladých mužů a žen, nastoupil na nucené práce do Německa.
Z těchto nucených prací uprchl a skrýval se po svém útěku na různých místech v Tišnově. Měl velkou snahu zapojit se do ilegálního odboje proti nacistům. Svým známým, u kterých přespával a se kterými se stýkal, svoje odhodlání nijak netajil. Z dnešního pohledu by leckdo nezasvěcený řekl, že to bylo neopatrné a mohlo přivést nežádoucí pozornost, ale jak z dostupných archivních dokumentů vyplývá, celý odboj v Tišnově a okolí byl již dávno před Milošovým útěkem z Německa zachycen do volavčích sítí brněnského gestapa.3
Předválečný redaktor brněnské Rovnosti František Cibulka jednoho dne seznamuje Miloše Vlčka s „opravdovým“ členem ilegálního odboje. Setkávají se v domku Cibulkových. Štíhlý vysoký muž černých vlasů, tmavých očí a pohledného obličeje je Otakar Chalupa, od února 1943 konfident gestapa. On a jeho nejbližší spolupracovník Viktor Ryšánek, jeden z vůbec nejúspěšnějších konfidentů gestapa, pravidelně navštěvují Tišnov. V jejich hledáčku jsou jména – Alois Wágner, Vladimír Sedlák, Miroš Habrovec, Antonín Parolek, Josef Drábek, Božena Škrabálková a další.
Vše, co je mezi členy tišnovského odboje sděleno, ví zanedlouho i gestapo. Miloš Vlček se stává nevědomou volavkou. Ale gestapu nejde o „malé ryby.“ Někdo z Tišnova má spojení na Radu tří generála Luži, což pro nacisty znamená daleko větší nebezpečí. Mají obavu z celonárodního povstání při zapojení ozbrojených složek českého četnictva, hasičů, sokolů…
Toto spojení má Miroš Habrovec, který je ale natolik opatrný, že o kontaktu nemluví ani se svými druhy, kteří jsou se styku s III. údernou rotou ve Skaličce.
V tomto místě je nutné zmínit rok 1939 a krátký příběh, který později nepřímo ovlivní osud Vlčkových.
V roce 1939 pracoval v brněnské Zbrojovce mladý muž, čerstvý otec rodiny, sokol a vlastenec Oldřich Kothbauer z Tišnova.
Po obsazení republiky německými vojsky se rozhodl k velmi odvážnému činu. Vyváží tajně z továrny po částech, doposud výrobním číslem neoznačené prototypy kulometů. Část jich zakopává na zahradě svého rodinného domku, část je schována u bývalého legionáře Františka Kočky, který na zbraně zhotovuje plechové schránky. Jeden z těchto kulometů je zakopán na Květnici pravděpodobně samotným Kothbauerem. Ten je zatčen a uvězněn na konci srpna 1939, ale ze zcela jiných důvodů – podstrčeným letákům na svém pracovišti. O zcizených kulometech tehdy gestapo nemělo tušení.
Na jaře 1944 při výletě po Květnici skauti Ladislav a Josef Vetešníkovi spolu s Jaroslavem Fialou náhodou objeví zakopanou bednu s kulometem. Donesou ji Antonínu Parolkovi, který kulomet prohlédne, nakonzervuje a hodlá schovat na příznivější dobu k povstání.4
Prostřednictvím svých volavčích sítí se o kulometu dozví i Chalupa s Ryšánkem. Na příkaz svých nadřízených požádají o poskytnutí kulometu pod záminkou, že je určen pro partyzány v Beskydech. Kulomet dopravuje do Brna Miloš Kučera z Předklášteří a předává kulomet na zábrdovickém nádraží oproti heslu „lis do zubokolu“ neznámému muži. Onen neznámý je Otto Večeřa, bohužel také konfident gestapa. Podle prohlídky zbraně gestapáci zjistí, že kulomet pochází z předválečného vývoje z brněnské Zbrojovky. Zpětně přijdou na jméno zatčeného Oldřicha Kothbauera z Tišnova, který je ale v té době již mrtvý. Automatické rychlopalné zbraně v Tišnově znamenají jinou situaci. Gestapo připravuje úder proti tišnovskému odboji. Jejich rozhodnutí urychlí ještě jeden fakt. Miloš Vlček jednoho dne zjistí, že muž, představený mu v létě 1944 Františkem Cibulkou, je ve skutečnosti konfident gestapa Otakar Chalupa. Jeho otec Vladimír Vlček dostává Chalupovu fotografii od Vladimíra Sedláka z Tišnova, podle které nechává zhotovit asi 25 kopií ve fotoateliéru v Novém Městě na Moravě. Ty potom rozdává s varováním mezi své známé. Pár fotografií se bohužel dostane do rukou gestapa v Brně, které se rozhodne jednat. Chalupa s Ryšánkem potkávají v Brně Miloše Vlčka, kterého se snaží přesvědčit, že nejsou konfidenty, ale opravdovými odbojáři. Pozvou důvěřivého Miloše Vlčka do kavárny v Alfa pasáži, kde má pod hlavičkou firmy Erlan tajnou úřadovnu gestapo. Miloš Vlček je zatčen. Když pochopí, že gestapo o všem ví, přislíbí jim spolupráci pod krycím jménem Karel Mařák. Ale sám vedoucí gestapák Anton Mondorf Vlčkovu slibu nevěří a protože v Tišnově chystá velkou zatýkací akci, je Miloš držen ve vězení na Kounicových kolejích.
Těsně před zatýkáním dostává Miroš Habrovec důrazné varování o tom, že kulomet se dostal do rukou gestapa. Tento vzkaz mu předává Jiří Hliněnský. Ale bohužel Habrovec odmítne uvěřit, že Večeřa, kterého jak sám řekl, dobře zná a důvěřuje mu, by mohl být konfidentem gestapa.
Během zatýkání 5. října 1944 je zatčeno mnoho lidí, mezi nimi bratři Vetešníkovi, František Kočka, při pokusu o útěk je zastřelen Miroš Habrovec.
Zbylí členové odboje jsou záměrně ponecháni na svobodě a jejich činnost je dále sledována. Jsou pak zatčeni 29. listopadu téhož roku při druhé zatýkací vlně.
Pozornost všech v Tišnově se upřela k Miloši Vlčkovi, který je označen za osobu, která všechno vyzradila. Při výsleších jsou gestapáky zatčeným osobám předkládány, nebo záměrně nechávány na okraji stolu protokoly, aby do nich mohli vyslýchaní „nenápadně“ nahlédnout" a přečíst si, že jejich spoluvězni již promluvili. A sami pak také mluví …
Miloš Vlček se ocitl ve dvojím ohni – odboj mu nevěří a na druhé straně jej gestapo nutí k činnosti s prokazatelnými výsledky, čemuž se snaží Miloš vyhnout. Pohrůžka, že v případě jeho útěku bude zatčena celá jeho rodina, jej donutí na konci roku 1944 k zoufalému činu.5
V lokalitě na Vlčí na Paní hoře buduje lesní úkryt. Sem odvádí své rodiče a svou mladší sestru Zdenu.
Kolem nich se za chvíli utváří další malá skupinka ruských válečných uprchlíků. O jejich úkrytu ví i Hejmalovi se šerkovické hájenky a skupině Miloše Vlčka pomáhají, aniž by věděli o koho jde.
Paní Hejmalová se jednoho dne v Tišnově doslechne, že se v lese nedaleko jejich hájenky skrývá rodina Miloše Vlčka, který má již tou dobou v Tišnově nálepku zrádce. Ale není si jista, zda se jedná o stejnou skupinu. Josef Drábek a Božena Škrabálková seženou fotku Miloše Vlčka, kterou při návštěvě pracovního úřadu ukazují dceři manželů Hejmalových, tehdy devatenáctileté Věře. Ta na fotografii bezpečně poznává stejného muže, který se zdržuje s početnější skupinou lidí u nich v polesí – Miloše Vlčka.
Tou dobou přicházejí do lesů Paní hory dva muži – ruský partyzán Jakov Kolomijec z partyzánské skupiny Jermak a Josef Henek, podivná postava spíše kriminálního ražení, číšník a karbaník, který uprchl při cestě do Brna k výslechu na kriminální policii a někde po svém útěku se spojil s Kolomijcem.
Jsou to možná právě oni, kteří po obdržení informace, že se v lese na Paní hoře skrývá Miloš Vlček s rodinou, rozhodnou o popravě 
Vlčkových. Přímo u bunkru zastřelí rodiče, osmnáctiletou Zdenu odvedou dolů k šerkovické hájovně rodiny Hejmalů, kde mezitím dojde k náhodnému setkání zástupců Jermaku a III. úderné roty ze Skaličky. Obě skupiny se domluví za týden na další schůzce. Jako důkaz budoucí spolupráce a spolehlivosti jsou členové III. úderné roty vyzváni k zastřelení Zdeny Vlčkové. Jeden z nich, Alois Unčovský, odmítne. Úkolu se ujme Milan Genserek. Mladičkou Zdenu střelí zezadu dvakrát do hlavy. Ale ani po hodině Zdena není ještě mrtvá.
Ještě slyšitelně sténající ji v lese poblíž hájenky rychle zahrabávají ..6
Miloš Vlček je zastřelen jinou skupinou partyzánů u Dědkova poblíž Velkého Meziříčí.
Nejstarší Milošova sestra Věra, tehdy provdaná za Josefa Jurnečku, je gestapem zatčena i se svým manželem. Z vězení je po krutých výsleších propuštěna až po několika týdnech. V té době jsou její rodiče a sourozenci všichni mrtví.
Po válce se snaží Josef Jurnečka očistit jméno rodiny své ženy.
Marně.
Zvláště ti, kteří se po válce vrátili z koncentračních táborů domů, byli skálopevně přesvědčeni, že je udal Miloš Vlček. Někteří dokonce za zrádcovskou označovali celou Vlčkovu rodinu. Vznikly nezničitelné legendy o zradě, ve kterých jak mouchy v pavučinách zůstala řada lidí uvězněna navždy.
Gestapu se podařilo vnést nedůvěru a podezírání mezi český národ, ušetřeni nezůstali ani lidé v Tišnově. Mnozí odmítli pochybovat o vině Miloše Vlčka, pro další bylo pohodlné všechnu vinu svalit na mrtvou Vlčkovu rodinu, protože mrtví již nikdy nepromluví...
1. Arnošt Lustig, Esence
2. Oddací list - poskytla rodina Jurnečkova
3. MLS Brno, C141, karton 209, Lsp 1315/46
4. Miroš Habrovec a tišnovská sokolská mládež v protifašistickém odboji, Ludvík Horčica, Tišnov 2001
5. MLS Brno, C141, karton 209, Lsp 1315/46
6. Dopis Aloise Unčovského Odlřichu Grycovi z 20. 1. 1965, archiv OV ČSBS Brno - venkov, převzato z Občasníku 2013/1, Historické skupiny Rady tří ze dne 31.3.2013
