Jaký byl Doc. Dr. Vladimír Josef Procházka?
Ozvěny v soudobém tisku po jeho smrti v roce 1913
„Žil raději v bídě a největších nedostatcích, než by se něčeho doprošoval a vyhledával cizí pomoci. Oficiélní společnost přímo 
nenáviděl, nerad se s ní stýkal – nejšťastnějším byl u své vědy, ve své práci, která se mu na konec odvděčila tím, že ho udělala učencem na slovo vzatým, geologem, jakého druhého náš národ nemá. Dávno byl by Procházka evropského jména, kdyby životní bída nebyla tížila jeho rozvoj, nebyla ho velmi omezovala ve studiu a ve vydávání děl a kdyby jeho přímá, nevtíravá, přísná povaha nebyla mu znesnadňovala sociální postup. Ale Procházka žil raději z několika zlatek honoráře, jež si vypsal v Lidových novinách. Než aby „ucházel“ se o nějaké místo. Teprve loni byl jmenován docentem pedologie a paleontologie na české technice brněnské a současně dostal definitivu jako kustod zemského musea. Česká věda ztrácí v Procházkovi , který zemřel, v nejlepším rozvoji svých sil, ve věku 51 let, velmi mnoho. Morava pak nejlepšího, dokonalého znalce znalce své půdy.“
(Lidové noviny, 31. října 1913)
Takhle na V.J. Procházku vzpomíná jeho současník, prof. Dr. Jaroslav Jahn v dobovém „feuilletonu“ v Lidových novinách 1.11.1913 „Za Josefem Vlad. Procházkou.“
„R. 1884 přibyl mezi nás mladé universitány přírodozpytce v Praze útloučký jinoch s dlouhými, plavými vlasy, „Moravan Procházka.“ Přišel do Prahy, absolvovav první ročník chemie na brněnské technice německé, s vytknutým již cílem: věnovati se geologii a paleontologii.“
Na jeho pobyt a působení ve Vídni vzpomíná takto:
„R. 1888 doporučil Procházku profesor Jan Palacký řediteli říšského geologického ústavu ve Vídni, stejně tichému a pilnému D. Štúrovi. Procházka nedokončiv studia universitní, vstoupil do tohoto ústavu jako volonteir. Zahloubal se do studií vídeňských a moravských třetihor, nic se nestarav o vídeňský život společenský ani vědecký. Nám, bývalým spolužákům svým, zmizel z obzoru, jako by se byl propadnul.
R. 1891 po Novém roce přibyl jsem do Vídně. Sešli jsme se znovu s Procházkou. Přilnuli jsme k sobě. 
V denních schůzkách spřádali jsme spolu plány do budoucna, umlouvali dělbu práce, podporovali se vzájemně. Procházka byl tak ryzím Čechem, jakých máme málo. Vše vídeňské mu bylo protivno. Tělem žil ve Vídni, duchem na své hourocně milované Moravěnce, jejíž prostý lid venkovský přímo zbožňoval. Studoval s tak obdivuhodnou pílí geologickou literaturu, jako snad nikdo ze současníků jeho. Pracoval dlouho do noci, vstával časně ráno. Neznal odpočinku, ani v neděli.“
Po odchodu D. Štúra z Vídně byla „ukončena i kariéra Procházkova.“ Byl propuštěn, protože neměl ukončena řádná univerzitní studia. Procházka „roztrpčen a do duše uražen“ odchází do Prahy. „Zde vstupuje do Musea královského českého v Praze, opět jako volonteir.“
Pokračuje u profesora Friče v práci, kterou započal ve Vídni. Ale jejich osobnosti byly příliš rozdílné – „povahy Fričova a Procházkova se k sobě nehodily.“
Procházka z muzea odchází a přijímá asistenturu u profesora Slavíka na pražské technice. Ale ani zde se nepohodne a odchází po osmiletém působení v Praze do svého rodného Tišnova. Zde se zcela oddal činnosti vědecké a literární.
Dalších sedm let znamenalo „kruté strádání.“
„Nechtěje býti odkázán cele na podporu chudičké matky své, vydělával si denní chléb (a opravdu často jen suchý chléb), píše články do brněnských i pražských denních listů a vydávaje překlady různých cizojazyčných učebnic. Neústupná, přísná a nepoddajná povaha jeho nedovolovala mu, aby se doprošoval podpor, stipendií nebo nějakého postavení. Raději trpěl bídu, než by byl prosil.“
Svůj „feuilleton“ profesor Dr. J. Jahn končí slovy:
Nuž odpočívej, milý ty druhu, v rodné půdě tam ve stínu velebné Květnice, jejíhož nitra taje a poklady nerostné snažil Jsi se probádati. Jméno tvé vždy s úctou vyslovováno bude v dějinách české vědy geologické i v dějinách geologie Moravy!“
Co víme o jeho náhlé smrti?
Článek z Moravské orlice z 30. října 1913:
„Z Tišnova, 30. října. (Zvl. Telefonát M.O.)
Dnes ráno zemřel zde, podlehnuv záchvatu srdeční mrtvice, Dr. Josef Vladimír Procházka, kustod zem. musea a docent čes. techniky v Brně. Pohřben bude v neděli 2. listopadu o 3.hod. odpol. na hřbitov tišnovský.
Toto oznámil nám dnes dopoledne telefonický drát z Tišnova, rodiště to dra. Procházky. Zesnulý hledal tam úlevy a nalezl tam smrt. Přijel předevčírem ke své stařičké matce. Aby se osvěžil pobytem v krásném svém rodišti a v kruhu svých drahých, hned však musil ulehnouti, pocítiv těžkou nevolnost. Dnes časně ráno zachvácen byl srdeční mrtvicí, kterýžto záchvat přerval nit jeho života.“
Takto uvádí zprávu o skonu Doc. Dr. Vladimíra Josefa Procházky Lidové noviny 31.října 1913, vycházející ve 4 hodiny odpoledne:
„Dr. Jos. Vlad. Procházka mrtev. Z Tišnova dochází dnes truchlivá zpráva. O 9. hod. ranní zemřel tam, podlehnuv srdeční mrtvici, dr. Jos. Vlad. Procházka, docent české techniky v Brně a kustod zemského muzea. Náhlé, naprosto neočekávané toto úmrtí je tím tragičtější, že teprve v poslední době, když byl jmenován docentem a kustodem, vymanil se dr. Procházka z neutěšených poměrů existenčních, v nichž minulá léta žil, oddán jedině své vědě a příliš málo staraje se o vezdejší nutnosti a o zabezpečení své existence.“
Na konci článku:
„Procházka pociťoval již v sobotu nevolnost a lékař předepsal mu šestinedělní dovolenou. V neděli byl dr. Procházka v museu a tu náhle pocítil úzkost a pravil, že se mu zdá, že ho raní mrtvice. V pondělí na to odejel do Tišnova za svou matkou... Dr. Procházka umřel neženat. – Pohřeb zesnulého konati se bude v neděli o půl 4. odpoledne v Tišnově“
Jakoby kdysi v jeho uplynulém životě objevilo se znamení jeho smrti. Srdce, které podle dobových svědectví bylo hlavním rysem Procházkovy práce, a které vkládal do své práce, jej nakonec zradilo.
Procházka byl podle svědectví svých současníků člověk skromný, tichý až nesmělý. Ale ke svým druhům a prostým lidem byl opravdu srdečný.
Při pátrání v archivech a knihovnách jsem narazil na vyvázaný sešitek v tvrdých deskách, skoro knihu, kam si Procházka nalepoval novinové výstřižky, které ho zaujaly.
Hned v první knize v MZK, kterou jsem při studiu Procházkova života otevřel, byl nalepený článek z tehdejšího tisku – z rubriky Vědění a práce.
Z vědění a práce - Oživování srdcí vyňatých z mrtvol zvířat a lidí.
V článku je zmiňován Alois Velich (10. srpen 1869 Boží Dar – 13. květen 1952 Praha), český fyziolog a patolog a jeho fyziologické pokusy prováděné s adrenalinem, kterým injekcí oživoval srdce po zástavách.
Byl nalepený na prvních stranách, před výstřižky o britské výpravě do Tibetu, o ruské magistrále či nových hrozných zbraních, jakou je automatická puška Maxim.
Zvláštní náhoda, kterou C.G. Jung pojmenoval synchronicitou. Náhoda, které se moderním jazykem říká smysluplná koincidence. Snad zvláštní předzvěst Procházkovy smrti. Srdce, které do své práce a života cele vkládal, předčasně dotlouklo v 51 letech života. Profesor Velich a jeho injekce s adrenalinem byli toho čtvrtečního dopoledne 30. října roku 1913 příliš daleko.
Tak to v životě chodí. Lidé, kteří dávají světu celé své srdce, často na jeho selhání umírají.
Ale život bez srdce ztrácí smysl.
