Jsme-li žebráky, nabývá pro nás svět docela jiné podoby.
(Božena Němcová)
... a já jsem psal úkol. Čím bych chtěl být? Pan řídící učitel řekl, že každý žák má chtít být tím nejvyšším, že musí chtít se v životě stát prezidentem, a Baťou, a vrchním soudcem, a ředitelem pošt, ale já jsem psal domácí úkol z pilnosti, že bych chtěl být nezaměstnaným. Takový nezaměstnaný nechodí do práce, tak jako já nerad chodím do školy, každý večer je náměstí plné nezaměstnaných, kteří jsou veselí a pokřikují na sebe, plné hostince, kde hrají karty, když prší, nezaměstnaní jsou vždycky v našem městečku opálení, protože mají čas se koupat a ležet na slunci celý den, když přijde zima, tak hrají pěší hokej, a to je volání a křiku na zamrzlé řece, tak nezaměstnaní našeho městečka jsou bez starostí, protože ráno vstávají, až se probudí, a tak nezaměstnaní v našem městečku vypadají daleko líp než ti lidé, kteří chodí do práce...
(Bohumil Hrabal, Krasosmutnění)
Dav tří (bez)domovců pohoršuje občany
Na webu tisnov.info se v minulém roce rozhořela vášnivá diskuse, nesená v převážně pochvalně si notujícím, souhlasném duchu. Novému inspektorovi veřejného pořádku se prý podařilo vytlačit bezdomovce z okolí tišnovského Peny marketu.
Diskusi předcházela obsáhlá fotoreportáž doložena řadou „investigativních“ fotografií.
Tito dva, tři sociálně vydělení lidé, kteří tu posedávali, žebrali po kolemjdoucích a za vyžebrané peníze kupovali a popíjeli alkohol, prý byli neustálými kontrolami inspektora veřejného pořádku nakonec odrazeni zde vysedávat a žebrat. Přemístili se o kousek dál, na lavičku vedle trafiky na Brněnské. Lidé, kterým žebrající u Peny vadili, byli spokojeni. A tak to má být, ne?
Dovolím si nesouhlasit.Ale než se dostaneme k meritu věci, dovolím si krátký historický exkurs.
Tedy především: žebráci tu byli odjakživa. V každé společnosti, tu dnešní nevyjímaje, se vždycky našli lidé bohatí, majetní, lidé střední i nižší třídy, kteří byli schopni uživit sebe i své rodiny. A potom tu byla vždy přítomna menšina lidí, kteří žebrali. Nebyli schopni sami pracovat, sami se živit, možná se některým ani nechtělo, a na almužnu prostě spoléhali. 
Asi nejslavnějším žebrákem byl Diogénés ze Sinopé. Ten měl ke svému žebrání důvody přímo filosofické. Na počátku jeho bezdomovectví a žebrání stál jeho otec Hikesios, který údajně byl potrestán na penězokazectví a vyhnán i se synem Diogéném z rodné Sinopé. Diogénés pak svůj další osud prý pojal jako částečné pokání za hříchy svého otce. Kdoví? V každém případě tento nejznámnější představitel filosofické školy kiniků v tomto způsobu života našel zalíbení a vyhovoval i jeho filosofii a pojetí života. Bible o žebrácích mluví jak o lidech, na které je třeba myslet a nezavírat před nimi dveře ani svá srdce. Třeba v evangeliu Lukáše:
U vrat jeho domu sedával žebrák Lazar. Jeho tělo bylo samý vřed. Aby utišil hlad, čekával na zbytky ze stolu toho boháče. Psi přibíhali a olizovali mu rány. Lazar zemřel a andělé ho přenesli k Abrahamovi. Krátce nato zemřel i boháč a pohřbili ho. V ohnivých mukách pozdvihl oči a uviděl v dálce Abrahama s Lazarem a prosil: 'Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať namočí alespoň špičku prstu ve vodě a svlaží mi rty, hrozně tu v tom žáru trpím.' Abraham však řekl: 'Vzpomeň si, jak se ti vedlo na zemi. Tobě se vždycky dařilo dobře, ale na Lazara zbylo jen to nejhorší. Nyní se má dobře on, a ty trpíš.
Nebo si mnozí z nás vybaví postavu žebráka z populární knihy Karla Poláčka Bylo nás pět – Zilvara z chudobince, který také veškeré peníze proměnil na alkohol.
Současná doba dovršuje proces, který začal ve dvacátém století. Lidé už neumírají doma mezi svými nejbližšími, ani se nerodí. Především smrt, se svým nutným a mnohdy těžkým projevem umírání, přestala být organickou součástí našich životů. Tuhle roli plně převzaly nemocnice a hospice. Nechceme vidět bolest, utrpení, narození ani smrt. Staří a nemocní tak dnes velmi často umírají osamělí na nemocničním lůžku za plentou, mrzáci nelemují ulice měst, žebráci vymizeli od vchodů do kostelů. Přitom ještě nedávno byli neodmyslitelným koloritem každé křesťanské mše. Dnes jsou místy žebrajících „nové kostely“ - chrámy konzumu, supermarkety. Našim očím to vadí. Možná cítíme rozpaky, někteří z nás stud. Jiní na obranu před zmatkem svých pocitů se zatvrzují -„pryč s nimi, nechceme je mít na očích, obtěžují nás svým žebráním!“
Ale i tito lidé jsou součástí naší společnosti, naší kultury. Existuje na to množství sociologických studií, mnoho úhlů pohledů. Jisté je však jedno. Tito lidé, ať už jim říkáme žebráci, bezdomovci, somráci nebo nově počeštěným výrazem z angličtiny –lůzři, jen tak z našich očí nezmizí. A v budoucnu jich bude spíš přibývat. 
Pro nás ostatní, mající v tomto ohledu větší štěstí, jsou stálou připomínkou, že i sem se ve svém životě můžeme dostat. I z nás se mohou stát, a možná dříve než kdy jindy, lidé bez střechy nad hlavou, bez zaměstnání, bez blízké rodiny. Pád na dno bývá velmi rychlý. Některé publikované příběhy bezdomovců o tom vypráví velmi výmluvně.
V dnešní době se bezdomovcům a žebrákům nevyhnula ani taková velká a bohatá města s naprosto odlišnou kulturou té naší, jako je Tokio.
Každá, i ta nejmenší vesnice v minulosti, měla své chudé. Dokázala se o ně postarat, aby neumřeli hladem, v zimě neumrzli bez pomoci. Dnes se tito lidé stahují do měst, kde možnost vyžebrat si něco peněz je daleko větší. Co s nimi uděláme? Podobně „útlocitní občané“, sedící dnes jako poslanci v našich poslaneckých komorách už vymýšlejí zákon, který by obcím umožnil zákaz žebrání a dokonce i možnost žebráka vykázat za hranice obce. Aha! Vyženeme je. Dnes od Peny marketu, zítra z města. Ale kam je vyženeme? Na nekonečnou poušť, kterou stejně nemáme, aby tu pošli hladem? Do lesů? Pod železniční mosty? Tendence kriminalizovat lidi, kteří jsou už tak sami na dně, je ubohé. Osobní zkušenosti i poznatky street workerů z velkých měst mluví jednoznačně. Bezdomovci v drtivé většině nejsou agresivní, když peníze nedostanou, dále už neobtěžují.
Problémem tedy nejsou žebráci a bezdomovci, ale náš přízemní pohled na věc.
Každému takovému člověku s pohoršeným hlasem na adresu žebráků bych doporučil, aby se pokusil vypracovat si svůj vlastní rodokmen předků. Možná pak pochopí, co to byla opravdová bída, opravdová existenční nouze, ne jen nižší životní úroveň, tak jak ji dnes někteří zažívají. Pak by možná byli vděčni za svůj život dnes, v poměrně bohaté společnosti, kde se hlady už dávno neumírá.
Tak tedy příště, milí a šťastnější spoluobčané, až půjdete nakupovat do svého oblíbeného supermarketu, zkuste se nepohoršovat nad osudy lidí, ke kterým nebyl osud tak laskavý, jako k vám. Pokud vás požádají o drobný peníz, udělejte, co uznáte za vhodné. Je jedno, jestli jim peníze dáte nebo ne. Zkuste chvíli strpět svůj pohled na tyto lidi, moderní žebráky, a nepohoršujte se, že vyžebrané peníze ihned propijí. Pokud vám právě tohle vadí, tak jim nic nedávejte.
Chudoba, bezmoc, alkoholismus, deprese, ztráta smyslu života, to všechno k našim životům neodmyslitelně patří.
Zavíráme-li na tím oči, zavíráme oči na svým vlastním stinným obrazem. Odmítáme-li bezdomovce a žebráky, nepřijímáme kus současného světa.
(Poslední anketa z 25.2.2013, organizovaná komisí prevence kriminality RM Tišnova v záverečném shrnutí opět konstatuje :
"Taktéž respondenti velmi výrazně označili jako lokalitu s vysokou mírou vnímaného nebezpečí ,,lokalitu Na Mlékárně“ bez uvedení konkrétního důvodu. Takřka současně dalším negativně vnímaným jevem ze strany respondentů bylo obtěžující chování osob na parkovišti před Penny Marketem Tišnov spočívající ve vyžadování finančních prostředků (žebrání) "
Odkazy na internetu: http://www.nicm.cz/oblasti/socialne-patologicke-jevy/bezdomovectvi
http://www.bezdomovci.estranky.cz/
