KDYŽ SE TIŠNOV DOTÝKAL VELKÉHO FOTBALU
Když se řekne FOTBAL, nikdo ještě vlastně neví, o čem je přesně řeč. FOTBAL, to může být stotisícový kotel barcelonského Nou Camp, vladaři a celebrity v čestných lóžích, filigránsky sestřižený zelený pažit, úporný boj o pohár vítěze Ligy mistrů a nevyzpytatelné kličky božského Messiho. Jenže FOTBAL je taky hrbaté vesnické hřiště, donedávna většinou jen se škvárovým povrchem, zmatené poletování míče mezi – slovy jistého Hnátka z Houslic – 22 dřeváky z naší a sousední obce, v poločasové přestávce pak zvětralé pivo z kelímku a krásně nezdravý připálený klobás na papírovém tácku. Mohou se vůbec tyto dva tolik odlišné světy, jimž se oběma říká FOTBAL, někdy navzájem protnout? Nebo se alespoň jeden druhého dotknout?
Tišnov sice není vesnice, ale pokud jde o fotbal, má určitě blíž spíše k těm dřevákům než k Messimu. A přece byly v minulosti okamžiky, kdy se naše město různými způsoby doslova dotýkalo velkého fotbalu, byť to v některých případech vyšlo najevo vlastně až ex post. Pojďme si tyto chvíle společně projít...
DOTEK TŘETÍ – JUDr. ROSTISLAV MAJOR
( 1. část )
Třetí pokračování našeho historického fotbalového seriálu bude v mnohém jiné, než byla obě předcházející a bude se lišit i od všech kapitol budoucích. Zatímco dosud byla naše pozornost upřena na tišnovské osobnosti, které se „velkého fotbalu“ dotkly v rolích prvoligových hráčů, následující vyprávění bude věnováno muži, jehož jméno se zapsalo do historie československé kopané z pozice vrcholného sportovního funkcionáře. Jako aktivní fotbalista sice také strávil v dresu místního AFK desítky a stovky hodin přímo na hřišti (a nejen tam: byl 
nepřehlédnutelný i na atletické dráze, lyžařských tratích, tenisových kurtech či sokolských gymnastických nářadích), onen pomyslný „dotek“ se špičkovou úrovní však učinil teprve o mnoho let později v roli - řekněme - sportovního diplomata. Dnes už ani pravověrní tišnovští starousedlíci a kronikáři nevědí nebo si dávno nepamatují, že zdejší rodák JUDr. Rostislav Major byl svého času více než dva roky předsedou tzv. Ústřední sekce kopané, tedy prvním mužem fotbalu v celém československém státě a - přeloženo do současného sportovního jazyka - byl vlastně jedním z přímých historických předchůdců dnešního šéfa Fotbalové asociace České republiky.
Už z tohoto důvodu Rostislavu Majorovi, kterého všichni vrstevníci znali spíše pod familiérním označením jeho křestního jména „Slávek“, místo v našem cyklu nepochybně patří. O samotném fotbale ale nebude na řádcích, do nichž se za okamžik začtete, zdaleka řeč tak bezvýhradně, jako tomu bylo v případech Vladimíra Doležala či Františka Hanáka, o 
nichž jsme psali před tím. Slávkův příběh je totiž podstatně vrstevnatější, a to zdaleka nejen pokud se týče obrovské šíře dalších již jmenovaných sportovních odvětví, jimž se aktivně věnoval. Jeho životní osud byl totiž opakovaně formován nejzásadnějšími historickými událostmi, jimiž byla naše země nucena v minulém století projít, a to do takové míry a natolik fatálním způsobem, že by tato „story“ mohla sloužit téměř jako symbolický prototyp na téma, jak krutě lámala tehdejší doba lidské životy.
Nemohu si na tomto místě odpustit ještě jednu důležitou osobní poznámku. Do všeho, o čem se v dnešní i v dalších částech příběhu dočtete, jsem „vtažen“ mnohem více než pouze jako autor článku. Slávek Major byl totiž mým přímým strýcem, bratrem mé maminky Marie. Považuju za férové se k této rodinné vazbě hned na začátku přihlásit. Přiznám se, že jsem velmi dlouho zvažoval, zda v rámci tohoto seriálu nezúžit vyprávění opravdu jen na fotbal, ale došel jsem k závěru, že ze Slávkova bohatého životopisu nelze nic vynechat. Věřím, že mnozí z Vás mi po dočtení všech čtyř dílů dáte za pravdu, že jsem se rozhodl správně.
TIŠNOV
Slávek Major se narodil přesně na Nový rok - 1. ledna 1912. Jeho rodiče patřili ke známým postavám tišnovského kulturního a společenského života, a to zejména díky svému dlouholetému působení v řadách místního sokolského 
divadla. Tatínek Václav Major byl sice později mimo jiné po několik volebních období také členem městského zastupitelstva za Československou národní demokracii, ale tahle skutečnost nebyla zdaleka hlavním důvodem, proč je dnes v Tišnově po něm pojmenována Majorova ulice (pod starým hřbitovem, souběžná s Brněnskou). Tuto poctu, jakkoliv to zní téměř neuvěřitelně, si vydobyl především svým hereckým uměním, sahajícím od komediálních až po tragické role nejen v činohrách, ale i v operách. Prodanou nevěstu, v níž si zahrál principála komediantů, nastudoval dokonce i jako režisér, na jevišti nechyběl ani 
v desítkách dalších renomovaných kusů českého dramatu, jakými jsou například Gazdina roba Gabriely Preissové nebo Čapkova Bílá nemoc. Zpíval v pěveckém sboru, hrál v městské kapele, na Silvestra pravidelně inscenoval pověstné komediální scénky, v dobrém parodující známé tišnovské postavičky. Neméně často se na pověstných divadelních „prknech“ tišnovské sokolovny objevovala i Slávkova maminka Marie, mimo jiné v roli paní kněžny v Jiráskově Lucerně či jako královna víl v Shakespearově Snu noci svatojánské. „Manželů Majorových bylo zkrátka v tišnovském kulturním dění všude plno,“ napsal o nich ve své vzpomínce pro Tišnovský kulturní zpravodaj v roce 1981 profesor Karel Cejnek.
Slávek měl o dva roky starší sestru Květuši a v roce 1915 k nim přibyla ještě další sestra Marie. Není bez zajímavosti, že obě se později provdaly za potomky zdejších starostů. Květiným manželem se stal Jiří Řezáč, syn Aloise Řezáče, který byl tišnovským starostou plných 22 let v období 1914-1936, a Marie si vzala za muže Karla Seyferta, jehož dědeček téhož jména byl pro změnu na zdejší radnici Řezáčovým předchůdcem v létech 1909-1914.
Slávkovi už od chlapeckých let učaroval pohyb. A tak, jak to tehdy bývalo obvyklé, nevěnoval se zdaleka jen jednomu oblíbenému druhu sportu, vrhl se rovnou téměř na všechny, které byly v Tišnově dostupné. Největšího regionálního věhlasu dosáhl pod hlavičkou Sokola jako atlet; 
s ohledem na tehdejší terminologii bychom ovšem správně měli říci „lehký atlet“. Koncem dvacátých a pak i ve třicátých létech se konaly nejen různé župní, sletové či jiné sokolské závody, ale také velmi častá a oblíbená lehkoatletická utkání družstev - Tišnov proti Řečkovicím, proti Královu Poli, Sokolu Brno I, Sokolu Brno III, Černé Hoře. Slávek byl především skvělý sprinter a skokan. Nahlédneme-li 
do historické tabulky rekordů Sokolské župy Pernštejnské z roku 1932, která se zachovala z pozůstalosti rodiny Kothbauerovy díky panu Tomáši Knechtovi, najdeme Slávkovo jméno hned u šesti disciplín: držel rekordy na 100 metrů (časem 11,4), ve skoku do dálky (605 cm), v trojskoku (11,56 m) a také jako člen všech tří tehdy provozovaných štafet - na 4x100 m, tzv. štafety švédské (400-300-200-100 m) a štafety „olympijské“ (800-400-200-100 m). Jeho tehdejší atletický kolega, oštěpařský župní rekordman a pozdější přední tišnovský výtvarník Karel Formánek, o tom svého času napsal: „Rád vzpomínám na studentská léta, kdy naše atletická parta nabírala kondiční fyzičku na puťácích Českomoravskou vysočinou. Nikdy nechyběl ani „Azulín“, jak jsme Slávkovi v přezdívce říkali. Na společných trénincích se naše parta stmelovala ve velmi dobrý kamarádský kolektiv, na němž měl velký podíl zejména Slávek. Všude jej před sebou vidím jako člověka, z něhož vyzařoval stálý optimismus a který byl psychickou oporou celého týmu. Sobotní či nedělní lehkoatletické závody se pak tradičně zahajovaly sprintem na 100 m. A Slávek za velkého povzbuzování „Azu, Azu“ vždy protrhával cílovou pásku jako první v časech 11,2 - 11,5, což byly na tehdejší dobu časy vynikající“.
Podíváte-li se na internetové stránky tišnovského basketbalu, přečtete si tam mimo jiné větu, že „zásluhu na rozvoji zdejší košíkové měli (kromě bratří Jaromíra a Miloše Hejlových - pozn.aut.) i Rostislav Major, Karel Formánek a Jindřich 
Kocián“. Pak nahlédnete do historických materiálů z tenisu a ejhle - objevíte nejen fotografii z prvorepublikových tišnovských dvorců Na Zahrádkách, kde v hloučku klubových hráčů stojí v předepsaných dlouhých bílých kalhotách i Slávek, ale k vidění je dokonce zachovalá legitimace člena Československé lawn-tennisové asociace č. 18145, vydaná na jméno Rostislav Major; dokonce i s vylepenými členskými známkami. 
Prolistujete Sokolský almanach vydaný ke 120 letům Tělocvičné jednoty Sokol Tišnov a na snímku cvičitelského sboru z roku 1932 najdete v jeho řadách tehdy teprve dvacetiletého Slávka, stojícího téměř po boku místní sokolské legendy, o 45 let staršího Dr. Josefa Drbala. Probíráte se fotografiemi z dávných lyžařských závodů, které vrcholily přímo na tišnovském náměstí zcela 
zaplněném diváky - a cílovou pásku protrhává jako vítěz Slávek Major. Zaujmou vás vzpomínky prvního tišnovského olympionika, hokejového brankáře Jana Richtera ... a on v nich hovoří o nezapomenutelných táborech na Havlově, při nichž „zejména Rostislav Major a Jindřich Kocián vedli 
tišnovské kluky k poctivému zápolení nejen při závodech či v přípravě, ale i v celém životě.“ Slávek zkrátka stoprocentně navázal na počínání svých rodičů, také jeho bylo „všude plno“. A přestože v jeho případě šlo o aktivity nikoliv na divadelním pódiu, nýbrž na poli sportovním, nezanedbával ani on tehdejší zvyky kulturní či společenské, jak o tom svědčí několik dochovaných fotografií, na nichž pózuje ve slušivém kroji po boku tatínka a místních sokolských dam. Na snímku z roku 1934 jej dokonce najdeme v řadách členů širšího výboru Okresní živnostensko-průmyslové výstavy.
Pojďme ale konečně k fotbalu, jehož se tento seriál týká. Po celá třicátá léta byl Slávek stálým 
členem základní jedenáctky tišnovského AFK, najdeme ho téměř na všech klubových fotografiích z oné doby. Zejména v pozdějších létech už patřili mezi jeho spoluhráče i mnozí z těch, o nichž jsme se již zmiňovali v předcházejícím vyprávění, věnovaném prvnímu tišnovskému ligovému fotbalistovi Františku Hanákovi - Kadlec, 
Ptáček, Sedlák, Vitula, Dozbaba, Buček, Brich... A není nejmenších pochyb o tom, že by se i jméno Rostislava Majora bylo objevilo již v kapitole o Hanákovi, nebýt ovšem toho, že životní osudy zavály Slávka v dobách největších úspěchů tišnovského fotbalu do míst, odkud bylo na Ostrovec opravdu hodně, hodně daleko...
Vedle neustálého sportování bylo samozřejmě nutné se také vzdělávat a Slávek tuto důležitou část života rozhodně nezanedbával. V roce 1931 maturoval na tišnovském Reformním reálném 
gymnasiu ve třídě profesora Jiljího Kosteleckého; šlo teprve o čtvrtý maturitní ročník od založení školy. Uveďme pro pamětníky jména některých jeho spolužáků: Miloslav Humpolec, Jarmila Kapounová, Marie Nejezová, Josef Šikula, Miroslav Vejrosta, Jan Vrchlabský. Následovalo studium na právnické fakultě Masarykovy university v Brně a titul JUDr. si Rostislav Major před své jméno začal psát v roce 1937 po úspěšném vykonání státní rigorosní zkoušky.
Začal se věnovat své profesi, nadále na plné pecky sportoval a všechno nasvědčovalo tomu, že má před sebou plodný a bohatý život a hlavně, že ho má plně ve svých rukou. Přišly však zlé časy a všechno bylo jinak...
ÚTĚK A ZATČENÍ
V roce 1947 vydala Sokolská župa Pernštejnská v Tišnově knihu, kterou zpracoval Jan Tálský a která se jmenuje „Bojem a utrpením k svobodě. 1938-1945“. Na straně 40 se zde píše: „V zimě téhož roku (1940 - pozn.aut.) se rozhodl 
br. Dr. Slávek Major s dvěma druhy překročiti hranice a uprchnout do ciziny k naší armádě. Na Slovensku zásluhou Hlinkových gard byl však zadržen, zatím co se ostatním podařilo uniknout a šťastně dosáhnout cíle cesty. Br. Slávek byl vězněn a hrozně týrán při mnoha výsleších na gestapu. Když se k ničemu nepřiznal, byl odeslán do Dachau...“
Slávka Majora při jeho útěku z Protektorátu doprovázel o čtyři roky mladší tišnovský přítel Mirek (Jaromír) Sedlák. Jeho bratr Vladimír pak v roce 1996 na stránkách fotorevue Tišnov vzpomínal na tuto anabázi takto: „... po uzavření vysokých škol odešel Jaromír do Bojkovic na Vláře, kde byl zaměstnán jako laborant v lékárně. Tam navázal styk s lidmi, kteří převáděli u Radějova lidi přes slovenské hranice. Byli to vesměs evangelíci, v tomto případě učitel a farář. Když byl plán připraven, přijel se do Tišnova rozloučit a spolu s Dr. Majorem odcestovali. V Bojkovicích se k nim ještě přidal studující farmacie Zábranský. To se dělo v zimě 1940 na lyžích. Když přešli hranice na Slovensko, vyřítilo se z domu asi 10 Hlinkových gardistů a začala honba. Bratrovi se podařilo utéci, oba kamarádi byli zatčeni a odvezeni do věznice...“
Oba citované prameny se tedy liší ve vylíčení osudu třetího z uprchlíků, o němž se v Tišnově v podstatě ani nevědělo. Existuje i verze, že v inkriminovanou dobu již Slávek s Mirkem vůbec nebyli pohromadě - měli 
údajně intenzivní pocit, že jsou sledováni, a proto se rozdělili a postupovali každý samostatně. Všechny pamětnické zdroje se ale bohužel shodují v tom nejpodstatnějším, totiž že Slávek byl dopaden. Ze Slovenska jej odvlekli nejprve do Uherského Hradiště, kde byl vyslýchán, ale neoblomně trval na své výpovědi, že šli s kamarádem pouze na výlet a zabloudili. Když bylo vyšetřovatelům zřejmé, že se ničeho dalšího nedopátrají, oznámili Slávkovi, že jej čeká koncentrační tábor. Tuto část své životní anabáze Slávek zřejmě kdysi vyprávěl svým příbuzným, na což jeho neteř dnes vzpomíná: „Slávek nám tehdy říkal, že po tomto sdělení se paradoxně na gestapáky maličko usmál - zjevně úlevou, že útrpným výslechům je konec. A oni mu na to jen řekli: Však počkej, on tě ten smích přejde...“
Následovalo nejprve další věznění v Brně na Špilberku a teprve odtud deportace do Dachau. Rodina se v Tišnově nějakou oklikou dozvěděla přesný termín, kdy budou vězně odvážet z Brna a tatínek Václav Major se s mladší dcerou Marií vydal na Špilberk, aby Slávka alespoň zahlédli. To se skutečně stalo - nepochybně i Slávek zaregistroval, že mezi přihlížejícími stojí otec a sestra, ale nevěnoval jim jediný pohled, aby tím ani na chviličku nezvyšoval jejich už tak dost velké duševní trápení. 12. července 1940 byl JUDr. Rostislav Major dopraven do koncentračního tábora v Dachau a stal se z něj Häftling Nr. 13825.
Drobná odbočka : Mirek Sedlák
Slávkův souputník na útěku Mirek Sedlák byl z dvojice tím šťastnějším. Přes Slovensko se dostal do Maďarska, kde byl dvakrát zatčen, ale při transportu zpět na naše hranice mu byl vždy umožněn únik. Jeho další cesta pak směřovala do jugoslávské Čuprie, kde byl v rodině tišnovské advokátky Dr. Tomešové zaopatřen a vybaven na další putování. Prošel 
Střední východ a lodí se dostal až do neobsazené Francie. Jak lze dnes objevit v různých písemných i internetových pramenech, byl 14. dubna 1940 v Marseille odveden do spojenecké armády a sehrál pak dokonce zajímavou roli při přípravě výsadkové operace Silver B, která byla součástí pozdějšího atentátu na Reinharda Heydricha. Zatímco známější tým Silver A tvořili Alfréd 
Bartoš, Josef Valčík a Jiří Potůček, pod názvem Silver B působili rotný Jan Zemek a četař Vladimír Škácha. Jejich úkolem bylo předat radiostanici pro odbojovou skupinu na území Protektorátu. V knize Miroslava Ivanova „Atentát na Reinharda Heydricha“ četař Škácha vypráví: „... že mě pošlou se Zemkem, to se rozhodlo asi dva měsíce předem, původně jsem měl letět s Jaromírem Sedlákem, pocházel z Tišnova u Brna, byl to komunista. Sedlák si však při cvičném seskoku vyvrtl kotník a to ho z plánované akce vyřadilo...“ O Sedlákovi dále najdeme zmínku na webu „Pomník parašutistům“, kde je uveden jako člen Československé samostatné obrněné brigády, což byla destinace těch, kteří nebyli vysláni s výsadky, ale zúčastnili se bojového nasazení jinde. A do třetice se o něm dočteme pro změnu v materiálu nadepsaném „Czechoslovak Brigade - List Of Those Remaining In The Czechoslovak Forces - Cholmondeley Camp“, že působil v řadách pěchoty (infantry) v hodnosti četař (sergeant) aspirant.
Pokračování příště
Václav Seyfert st.
