KDYŽ SE TIŠNOV DOTÝKAL VELKÉHO FOTBALU
Když se řekne FOTBAL, nikdo ještě vlastně neví, o čem je přesně řeč. FOTBAL, to může být stotisícový kotel barcelonského Nou Camp, vladaři a celebrity v čestných lóžích, filigránsky sestřižený zelený pažit, úporný boj o pohár vítěze Ligy mistrů a nevyzpytatelné kličky božského Messiho. Jenže FOTBAL je taky hrbaté vesnické hřiště, donedávna většinou jen se škvárovým povrchem, zmatené poletování míče mezi – slovy jistého Hnátka z Houslic – 22 dřeváky z naší a sousední obce, v poločasové přestávce pak zvětralé pivo z kelímku a krásně nezdravý připálený klobás na papírovém tácku. Mohou se vůbec tyto dva tolik odlišné světy, jimž se oběma říká FOTBAL, někdy navzájem protnout? Nebo se alespoň jeden druhého dotknout?
Tišnov sice není vesnice, ale pokud jde o fotbal, má určitě blíž spíše k těm dřevákům než k Messimu. A přece byly v minulosti okamžiky, kdy se naše město různými způsoby doslova dotýkalo velkého fotbalu, byť to v některých případech vyšlo najevo vlastně až ex post. Pojďme si tyto chvíle společně projít...
DOTEK TŘETÍ – JUDr. ROSTISLAV MAJOR
( 2. část )
( 1. část vyprávění naleznete na adrese: http://www.tisnoviny.cz/obsah/kdyz-se-tisnov-dotykal-velkeho-fotbalu-31 )
DACHAU
V létě 1940 se tedy Slávek Major ocitl v Dachau. Tamní koncentrační tábor byl vůbec prvním internačním zařízením tohoto typu, nacisté jej otevřeli už dva měsíce 
po svém převzetí moci v Německu, tedy v březnu 1933. V roce 1939 se v Dachau vytvořilo první společenství uvězněných Čechů; byl mezi nimi například malíř a spisovatel Josef Čapek, později společně s dalšími přemístěný do Buchenwaldu.
V publikaci nazvané „To bylo Dachau“, kterou vydalo nakladatelství Paseka v roce 2003, její autor Stanislav Zámečník píše: „...Čeští vězni, kteří byli při vyklizení tábora v září 1939 přemístěni do Buchenwaldu, se už do Dachau nevrátili, takže od roku 1940 se v táboře vytvářela zcela nová česká komunita. První skupinka krajanů dorazila 5. března 1940 transportem ze Sachsenhausenu a další přicházeli ve značném počtu většinou přímo z věznic gestapa. Do konce roku 1940 bylo do Dachau deportováno 978 Čechů. 
Z velké části to byli mladí hoši a vojáci z povolání, kteří byli dopadeni při pokusech překročit hranice a vstoupit do československé vojenské jednotky v Polsku, později ve Francii. Mnozí z nich byli gestapu vydáni tehdejším Slovenským státem a Maďarskem...“ Nechtěně jako by autor knihy v závěru tohoto odstavce popsal i martyrium Slávka Majora - přesně takto se totiž jeho pouť do Dachau odehrála.
Dachau sice nepatřilo mezi tzv. vyhlazovací tábory, to ovšem neznamená, že utrpení tamějších vězňů bylo menší než jinde. V již citovaném sokolském almanachu vzpomíná Jan Tálský: „...Byly konány často prohlídky a u koho se něco našlo, dostal 25 ran holí. To znamenalo nejméně řadu dní léhat na břiše, snesl-li to týraný vůbec. Nebo byl přivázán několik hodin ke kůlu a co to znamenalo, mohl by nejlépe říci br. Dr. Slávek Major. Byl dvakrát uvázán...“ Jednalo se o tzv. trest „vyvěšování“, který byl neblahou specialitou tábora a byl zrušen teprve po nástupu nového velitele Martina Weiße v září 1942. Slávek si tento trest vytrpěl vlastně zástupně – byl tehdy ještě umístěn na polském bloku a při jedné z kontrol se dozorcům cosi znelíbilo u jednoho ze spolubydlících, muže již značně pokročilého věku, který měl být za přestupek 
potrestán vyvěšením. Slávkovi okamžitě blesklo hlavou, že starý pán tento úkon nemůže přežít. A protože současně plně důvěřoval svému sportem vytrénovanému tělu, vzal provinění na sebe ... a krutý trest skutečně přečkal.
Mezi českými vězni panovala v Dachau nesmírná solidarita, kterou jim mohli příslušníci ostatních národů jen závidět a na níž se podle svých možností aktivně podílel i Slávek. Ve sborníku „Almanach Dachau“, vydaném již v roce 1946 Svazem osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu, na to vzpomíná jeden z nich, Emanuel Faltus: „...chvilky oddechu využíváme s Jardou Janečkem k ustavení jakéhosi pracovního výboru, skládajícího se ze šesti členů. Já byl předsedou, Jarda jednatel a ostatní členové výboru Kadlec, Laštůvka, Major a Nastoupil. Tento výbor organisuje zejména sociální pomoc potřebným Čechům. Je mezi námi už dosti takových, kteří mají možnost v komandě „sorganisovat“ chleba, nebo jiné věci k jídlu. Podporovali se tedy hladoví, potřební a především slušní Češi ... Jakmile se zjistilo, že některý Čech trpí mimořádně hladem a je to slušný a poctivý člověk, ihned se daly direktivy a dostalo se mu podpory, aniž mnohdy věděl od koho... V nejušlechtilejším smyslu zásad „Klubu kamarádů“ organisuje Jarda Janeček za pomoci ostatních sociální pomoc nemocným Čechům na revíře. Každý, kdo dostane balíček (ty byly ovšem vězňům v Dachau povoleny teprve od podzimu roku 1942 - pozn. aut.), musí odevzdat určitou část pečiva a ovoce pro nemocné... Pomoc nemocným mezi Čechy byla skutečně velkorysá a vzbudila údiv a závist v řadách příslušníků ostatních národů zde. Nikdo, ani Němci, něco podobného nedokázali...“ Potvrzuje to také již zmíněný Jan Tálský, který píše: „...Brzy po příchodu do Dachau jsem onemocněl silným katarem průdušek a k tomu se přídal svízelný katar střev. Nemohl jsem vůbec jísti, slábl jsem vůčihledně. ... Léků nebylo. Abych zastavil katar, nevzal jsem 48 hodin nic do úst. ... Až se smiloval 
spoluvězeň, br. plukovník Michálek. Byl zaměstnán na plantážích. Přinesl mi odtud na přímluvu Slávka, vydávaje se sám v nebezpečí, v cípu kabátu trochu sušeného pelyňku. Bylo vyhráno. Žvýkal jsem pelyněk a to mi pomohlo. Katar se zastavil...“
Komunita českých vězňů ale vykazovala v Dachau i další aktivity, jimiž se odlišovala od internovaných z ostatních zemí. Byly to kulturní večery na ubytovacím baráku, na nichž se v přísném utajení vyprávělo, recitovalo, přednášelo nebo dokonce hrálo a zpívalo. Po dlouhou dobu to byla jediná činnost, která přítomným umožňovala alespoň na chvíli zapomenout na trpký osud. S velkým dojetím popisuje svoje pocity z oněch „večírků“ zejména vězeň Robert Toscani, v roce 1938 při mobilizaci šéf jedné ze skupin na štábu hlavního velitelství Československé armády a po válce už jako generál ve výslužbě náčelník katedry válečných dějin Vojenské akademie: „...Srdce děkuje: Děkuje vám upřímně všem, kteří ať tím či oním thématem nebo líčením životních dojmů či hrou a zpěvem nebo básněmi a feuilletony jste nám svými schopnostmi, zkušenostmi, znalostmi i vědomostmi dávali kus své laskavé duše. A tak vám po řadě a v duchu tisknu ruku, bratři: Tobě, Toníku Bartůňku, Bohouši Beneši, Rudo Blablo, Františku Bořku-Dohalský, .... Bohouši Machačný, Slávku Majore, Josífku Melichare...“
Pokud se při zmíněných „osvětových“ večerech mohl každý z uvězněných cítit alespoň na chvíli ve své mysli svobodný, mělo to obrovský význam pro perspektivu jeho duševního přežití. Již bylo řečeno, že jiné podobně ozdravné okamžiky 
v denním přežívání vězňů dlouho vůbec neexistovaly. Ale nezůstalo tomu tak až do úplného konce války. Na jaře 1943 se totiž nečekaně objevilo nové „povyražení“, které mělo pro všechny vězně koncentračního tábora v Dachau neuvěřitelně očistný účinek. V knize „To bylo Dachau“ o tom Stanislav Zámečník píše: „Koncem dubna 1943 povolil nový Schutzhaftlagerführer (velitel vězeňského tábora - pozn.aut.) Redwitz hraní fotbalu. Na appelplatze se objevily přenosné branky a první hráči. Vznikla mužstva sestavená podle národnostního principu, v některých případech pod záštitou vlivných komand. Mužstvo „kuchyně“ reprezentovalo německé vězně, ale hráli v něm hlavně lucemburští policisté, kteří byli výborní fotbalisté. Jejich zásluhou byla „kuchyně“ nejlepší. Na dobré a vcelku vyrovnané úrovni byla mužstva: české (plantáž), 
polské, jugoslávské a italské. Vždy v neděli odpoledne se za velkého zájmu osazenstva tábora pořádala „mezinárodní“ fotbalová utkání.“
V pozůstalosti Rostislava Majora, který v Dachau evidentně buď přímo organizačně vedl české družstvo nebo se na něčem podobném alespoň výrazně spolupodílel, se našly na toto téma neuvěřitelně podrobné dokumenty: originály soutěžních regulí táborového fotbalu i s razítky koncentračního tábora, instrukce, jak posuzovat situace, pokud je utkání přerušeno vyšší mocí (nástupem, vzdušným poplachem apod.) a dokonce písemný protest proti výkonu rozhodčího v jednom z utkání! Za nejcennější lze ovšem považovat Slávkovy osobní poznámky; zřejmě se v jisté době rozhodl své vzpomínky sepsat, ale podle všeho zůstalo jen u nedokončeného rukopisu, sepsaného obyčejnou tužkou na starém zažloutlém papíře. Ukončeme tedy dnešní část kompletní citací několika unikátních dokumentů, případně jejich překladů, za něž děkuji Tomáši Nehudkovi.
Fotbal v Dachau (osobní poznámky JUDr. Rostislava Majora)
Na jaře 1943, po zlomení německé síly u Stalingradu, kdy nastoupila Rudá armáda svůj vítězný postup na západ, nastal jakýsi zlom ve vedení koncentračních táborů. Bylo to ovšem hlavně na oko a pro venek, aby se mohlo říci mezinárodní veřejnosti, že koncentrační tábory jsou pravými internačními tábory pro politické osoby, kterým se poskytuje všeobecná volnost v obvodu jejich 
internování. Bylo to též v době, kdy se vězňové měli plně využít jako nezbytná pracovní síla, které bylo v Německu čím dál méně. Takovou nesrozumitelností a pláštíkem bylo i povolení sportu v koncentračním táboře Dachau.
Byla to zpráva, která působila v osazenstvu koncentračního tábora jako puma. Zpočátku jen velmi nejistě vyšlo za baráky pár německých spoluvězňů zaměstnaných v kantině, kteří si opatřili míč a začali čutat. Nesmělých přihlížejících i zájemců si zakopat bylo stále více. U každého z mladých a mladě se cítících se projevovala touha zkusit, že se ještě dovede pohybovat, že je člověk a že v pohybu je život. Chtěli vyzkoušet, zda ještě žije vzpomínka na radostné mládí a svobodu, kterou jsme museli opustit a po které jsme tolik toužili. Byla to první jiskra svobody, která k nám zalétla ještě z dalekých bojišť. Ti vězňové, kteří již měli za sebou 8 až 10 let trestu, se pro tento kus života - připomínající život civilní - plně exponovali. Poněvadž měli postavení v lágru již velmi dobré, dovedli se postarat a obměkčili tehdejšího lagerführera Redwitze, který povolil, aby se na jedné půli appelplatzu zřídilo sportovní hřiště. Vlastní a dobrovolně zorganizovanou pracovní akcí si vězňové vytvořili hřiště; sice malé, ale nemusel by se za ně stydět ani žádný lepší 
klub u nás. Nyní nastala starost, jak obléci a obout hráče. Sportovních jedenáctek se vyrojilo spousta. Bylo proto třeba vytvořit plán, aby mohly všechny hrát. Situace byla ale zcela jiná, než jakou známe v civilním sportovním životě. Nejednalo se o žádnou sportovní výchovu, nýbrž ihned o vystoupení na zápas bez jakékoliv přípravy. Tím se stalo, že řada zpočátku nadšených fotbalistů odpadla a rozmnožila řady diváků.
Diváci na zápasech v lágru tvořili zvláštní kastu, která se v podstatě nelišila od u nás známého druhu fandů. Zápasy měly vždy velkou návštěvnost srovnatelnou s počtem diváků v ligových klubech. Byly to tisícové návštěvy. Pochopme, že to byla jediná příležitost, kdy se divák cítil být jako civilista a zapomínal na svůj vězeňský stav. Zápasy se ovšem odbývaly jako na běžícím pásu. Každý trval jednu hodinu - o 12. hodině se již začínali na hřiště trousit diváci a každý s sebou nesl stoličku. Někteří již měli dokonce předem připravené stoličky postavené hodinu před začátkem na nejlepších místech. Stoličky doslova lemovaly hřiště. Vzorný divák, a těch bylo hodně, absolvoval třeba 
5 zápasů po sobě, neboť utkání se hrála od 13 až do 19 hodin. Nastupovalo jedno mužstvo za druhým, aniž by byla přestávka delší než 2 minuty. Přihlédneme-li k tomu, že v lágru bylo nejméně 20 národností, konaly se hotové olympijské hry, neboť cílem každé národnosti bylo utvořit si své mužstvo.
Původně byla snaha vytvořit spolky nebo jednotky bez rozdílů národností, ale pozdějším vývojem se vytvářely kluby, které měly hráče sestavené pouze z příslušníků jednoho národa. Hráčský materiál vzhledem k množství vězňů pochopitelně vůbec nebyl špatný, mezi 20.000 lidmi se vždy našli hráči, kteří hráli již v civilním životě za nějaký klub - a to mnohdy velmi významný. Jedenáctky byly sestaveny podle bloků nebo podle pracovních komand. Pracovní komanda získala převahu, neboť mohla snáze podporovat své hráče. To znamená, že hráči mohli být zařazeni do práce tam, kde byl „capo“ sportovní fanda, takže opory týmu v práci šetřil. Pracovní komanda se lépe postarala i o vybavení hráčů. Velké sklady SS pro celé Německo ukrývaly množství kůže, látek a plátna. Organizovalo se a mnohdy se za velkého nebezpečí přenášely tyto věci do lágru, kde z nich řemeslníci vyráběli vybavení potřebné k oblečení hráčů. SS přivřeli i oči, když věděli, že se jedná o věci pro fotbal, neboť mnozí se zajímali o zápasy, které osazenstvo jejich podniku vybojovalo a pokládali mnohdy 
úspěch v nich za svou prestiž; dokonce mezi sebou i soupeřili. Zajímavé bylo i to, že sport dokázal, byť jen velmi rezervovaně, poněkud přiblížit některé SS k vězňům. Velký význam sportu, jež se mu přikládá, potvrdil se tedy i tu za tak hraničních okolností.
Nebylo pochyb o tom, že i Češi brzy vytvoří vlastní jedenáctku. Staly se jí Plantáže, kde byli hráči z 80% zaměstnáni; zbytek se doplňoval odjinud. Vystavět jedenáctku uvědomělých a disciplinovaných hráčů ovšem nebylo lehké, neboť mnozí podléhali svodům z jiných komand, která nabízela hráčům určité výhody. Přímo profesionálním klubem byla kantina, která hráče odměňovala cigaretami i jinými věcmi. Rovněž i Häftlingsküche, jejíž hráči dostávali přídavky - ovšemže o tom nikdo nesměl oficiálně vědět, byť to bylo veřejné tajemství. Samozřejmě, že diváci často pokřikovali na úplatného hráče „Hraješ za margarín“. Pekaři zase přepláceli hráče chlebem.
Za kuchyni hráli vypasení, dobře krmení Lucemburčané, z nichž někteří byli v roce 1936 i na olympiádě. Těžkým oříškem byl tým WB, byli to Poláci, mužstvo, které hrálo rychlými úniky s dobře zakončovanou ranou na branku, robustně a tvrdě. Plantáže se vyznačovaly typicky českou hrou.
Doplňující ujednání (z regulí fotbalových soutěží v Dachau)
O opakování zápasů, které byly přerušeny zásahem vyšší moci (vzdušný poplach, nástup apod.) vstupuje dnešním dnem v platnost následující ujednání:
Zápasy, které budou ukončeny nebo přerušeny zásahem vyšší moci, mohou být opakovány pouze v případě, že odehraná doba 
nepřesáhla 45 minut.
Zápasy s odehranou dobou delší než 45 minut budou opakovány, pokud rozdíl branek není větší než 1.
Příklad:
Pokud je po 49 minutách hry stav 3 : 2 , pak bude zápas opakován.
„ „ „ „ „ „ „ 3 : 5 , zápas se nebude opakovat.
Protest (adresováno soutěžnímu výboru fotbalu v Dachau)
Níže podepsaný vedoucí týmu Plantáže podává tímto námitku proti chování rozhodčího, který vedl v neděli 17. 10. 1943 zápas Plantáže - Blok 16.
Svou stížnost dokládá následujícím:
Koncem druhého poločasu vstřelilo levé křídlo (Perner) branku. Šlo o zcela regulérní gól, tj. levé křídlo obdrželo přihrávku od pravého křídla a vstřelilo míč do sítě z pozice zcela v souladu s pravidly - tedy nikoliv z postavení mimo hru. Míč se přitom odrazil od vnitřní strany břevna do vnitřní sítě a od ní se odrazil zpět na hrací plochu. Diváci i hráči stojící v blízkosti branky gól nejen viděli, ale dokonce ho i potvrdili. Gól byl potvrzen i rozhodčím, který ho odpískal.
K všeobecnému překvapení se míče zmocnil brankář soupeřova týmu a vyrazil ho zpět do pole, jako by žádný gól nepadl a hra nebyla odpískána.
Po této zlomyslnosti rozhodčí nepřerušil hru, aby ji znova zahájil ze středového kruhu - toto byla jeho poslední a nejhrubší chyba při jeho soudcování, pro které jsme se od počátku zápasu cítili znevýhodněni - ačkoliv diváci tleskali vstřelenému gólu a naši hráči se vraceli do výchozích postavení. Našim disciplinovaným hráčům nezbylo po marném protestu podaném kapitánem nic jiného, než s nejvyšším sebezapřením pokračovat ve hře, neboť jinak by útočící tým soupeře vstřelil gól do naší branky. Současně jsme ale byli přesvědčeni, že docílený a rozhodčím odpískaný gól ani přehlednutím nebo úmyslným opomenutím nemůže být anulován, neb takové jednání by nebylo v souladu s herním řádem. Rovněž jsme doufali v dodatečné uznání našich práv soutěžním výborem.
K uvedenému ještě vyjadřuji svou obavu, že další podobné chyby rozhodčího jsou schopny vyvolat v týmech trvalé rozladění a poškodit tak morální a technickou vyrovnanost oblíbeného sportu.
V naději a s přesvědčením, že výbor soutěže celou událost věcně zhodnotí a na základě přeloženého věcného stanoviska našeho mužstva uzná vstřelení gólu, podepsán
se sportovním pozdravem
vedoucí týmu
Dachau, 19. 10. 1943
Pokračování příště
Václav Seyfert st.
