KDYŽ SE TIŠNOV DOTÝKAL VELKÉHO FOTBALU
Když se řekne FOTBAL, nikdo ještě vlastně neví, o čem je přesně řeč. FOTBAL, to může být stotisícový kotel barcelonského Nou Camp, vladaři a celebrity v čestných lóžích, filigránsky sestřižený zelený pažit, úporný boj o pohár vítěze Ligy mistrů a nevyzpytatelné kličky božského Messiho. Jenže FOTBAL je taky hrbaté vesnické hřiště, donedávna většinou jen se škvárovým povrchem, zmatené poletování míče mezi – slovy jistého Hnátka z Houslic – 22 dřeváky z naší a sousední obce, v poločasové přestávce pak zvětralé pivo z kelímku a krásně nezdravý připálený klobás na papírovém tácku. Mohou se vůbec tyto dva tolik odlišné světy, jimž se oběma říká FOTBAL, někdy navzájem protnout? Nebo se alespoň jeden druhého dotknout?
Tišnov sice není vesnice, ale pokud jde o fotbal, má určitě blíž spíše k těm dřevákům než k Messimu. A přece byly v minulosti okamžiky, kdy se naše město různými způsoby doslova dotýkalo velkého fotbalu, byť to v některých případech vyšlo najevo vlastně až ex post. Pojďme si tyto chvíle společně projít...
DOTEK TŘETÍ – JUDr. ROSTISLAV MAJOR
( 4. část )
( 1. část vyprávění naleznete na adrese: http://www.tisnoviny.cz/obsah/kdyz-se-tisnov-dotykal-velkeho-fotbalu-31 )
( 2. část vyprávění naleznete na adrese: http://www.tisnoviny.cz/obsah/kdyz-se-tisnov-dotykal-velkeho-fotbalu-32 )
( 3. část vyprávění naleznete na adrese: http://www.tisnoviny.cz/obsah/kdyz-se-tisnov-dotykal-velkeho-fotbalu-33 )
PŘEDSEDOU FOTBALOVÉHO SVAZU
Není vůbec jednoduché vypátrat, jak vlastně došlo k tomu, že se JUDr. Rostislav Major v roce 1952 stal prvním mužem československého fotbalu. Paní Anna, přestože po Slávkově boku strávila téměř třicet let života, zůstala sportem kupodivu naprosto nedotčena, takže i když se dnes na prahu kulaté devadesátky těší plnému duševnímu zdraví, jako zdroj informací posloužit nemůže. Zcela spolehlivé údaje se nepodařilo zjistit ani prostřednictvím synů, kterým v té době bylo teprve necelých pět, respektive tři roky. Zkusil jsem tedy zkombinovat dva postupy: na jedné straně oslovení různých svazových funkcionářů, pamětníků, novinářů a sportovních historiků přesně cílenými dotazy a na druhé pak hledání v historických pramenech v čítárně Moravské zemské knihovny v Brně. Není to pro mne asi příliš dobré vysvědčení, ale musím konstatovat, že jsem v tomto pátrání nedocílil nijak potěšujících výsledků.
Za obzvlášť pikantní považuji komunikaci se sekretariátem Fotbalové asociace České republiky (FAČR). Když jsem po šesti týdnech bez odpovědi svoji prosbu poněkud důrazněji urgoval, ozval se najednou obratem ředitel oddělení PR Ing. Jaroslav Kolář, ovšem s tímto sdělením: „Díky za dotaz, ale nevím, zda budete spokojen s odpovědí. Na fotbalové asociaci nic takového, jako by byla třeba kronika, neexistuje. Není zde tedy nic a nikdo, kdo by Vám mohl poskytnout podrobné informace přímo.“ Velmi pěkná oficiální odpověď nejvyšší instituce celostátního fotbalu, není-liž pravda? Dá se to vůbec pochopit? Na fotbalovém svazu, který se vychloubá kvalitami všeho druhu, neexistuje archiv a nedopátráte se tam vůbec ničeho o člověku, který zhruba před 60 lety šéfoval celé asociaci.
V druhém kole moje e-maily směřovaly do České televize (Pavel Čapek), Českého rozhlasu (Jan Kaliba), deníku Sport (Stanislav Hrabě), časopisu Hattrick (Pavel Procházka), deníku Právo (Karel Felt, současně aktivní člen fotbalové sekce Svazu novinářů) a na server idnes.cz (Ondřej Trunečka). Odpovědi, pokud dorazily, by se daly shrnout do lakonického: Rádi bychom Vám pomohli, ale nic nevíme. Zajímavější byla pouze reakce ze Sportu, která kromě nastínění další stopy k pátrání současně ještě více osvětlila i vpravdě „profesionální“ počínání bafuňářů na fotbalovém svazu. Stanislav Hrabě mi napsal: „Odpovídám Vám na Vaši prosbu z titulu bývalého předsedy Pracovní skupiny pro historii a statistiku FAČR. Vaši prosbu jsem už obdržel i oficiálně od FAČR, ale po valné hromadě jsme byli rozpuštěni a já odvolán. Nemám proto už právo z této pozice vystupovat. Novým předsedou je Jaroslav Kolář. (!!! - pozn.aut.) Soukromě jsem Vám ovšem vyjednal, že se můžete obrátit na pana Miloslava Jenšíka, naše nejlepšího fotbalového historika, jenž byl také členem skupiny. Ani on už však nevystupuje oficiálně. Je nyní na chalupě, zavolejte mu o víkendu, ví o o Vás. Podle mého bude nejlepší, když si popovídáte, tu dobu pamatuje.“
Pana Jenšíka jsem se dovolal a opravdu jsme si i hezky popovídali. Byl velmi vstřícný, ale v podstatě mne jen ubezpečil v tom, že o lidech a událostech z „těch nešťastných padesátých let“ se prostě nedá téměř nic zjistit. A musel jsem mu bohužel dát za pravdu i poté, co jsem proseděl hodiny v brněnské knihovně nad výtisky Československého sportu, Stadiónu a měsíčníku Kopaná z let 1952-54. Bylo to velmi úmorné listování a čtení, zejména pak po psychické stránce, neboť i sportovní tiskoviny se doslova hemžily samým Stalinem, Gottwaldem, dělnickými kolektivy a navíc ještě sovětskou fyzkulturou a podobnými věcmi. Ve vyvázané knížečce formátu A5, shrnující všechna čísla časopisu Kopaná z roku 1952, jsem objevil pouze tuto stručnou úřední informaci: „V sobotu 23. 2. 1952 byla ustavena nová sekce kopané ÚV Sokola. Předseda: Rostislav Major, I. místopředseda: Miroslav Choutka...“ A ze známých jmen tam pak byli ještě uvedeni přední trenér Bohumil Musil jako místopředseda trenérské rady a kromě něj také pozdější předseda svazu, tedy jeden ze Slávkových nástupců ve funkci, Josef Rogl jako předseda úseku sportovně technického. O tom, z jakých klubů nebo jakých předchozích fotbalových funkcí se tam tihle lidé ocitli, samozřejmě nikde ani zmínka. Zato bylo otištěno usnesení s názvem „Proti nešvarům v naší kopané“, v němž bylo možno se dočíst, co tehdejší český fotbal asi trápilo nejvíc: „... objevily se opět nepěkné zjevy starého způsobu lanaření a přetahování hráčů ... podobné zjevy zvyšují fluktuaci a zmenšují pracovní výkon. Při žádosti o zařazení nového hráče se proto musí přiložit doklad o tom, kde byl nový hráč zaměstnán před dvěma měsíci ode dne hlášení...“
Z útržkovitých zjištění a posouzení dobové situace jsem se pokusil utvořit si názor na to, jak a proč se věci udály právě takto a dospěl jsem k verzi, která ovšem vůbec nemusí být ta pravá. Pro její pochopení je potřeba uvést ještě především dvě věci. V roce 1952 byla dosud všechna sportovní odvětví u nás zastřešena ještě ústředním výborem Sokola, přestože smysl a role této instituce už byla úplně někde jinde než za první republiky. Kromě toho je nutno mít na paměti, že po únoru 1948 byly i tělovýchovné posty obsazovány nomenklaturně prověřenými politickými kádry, které ale často k příslušnému sportu neměly vůbec žádný vztah a postupně se jasně ukazovalo, že tento model zkrátka nefunguje. Konkrétně v případě fotbalu to vypadalo tak, že za pouhé čtyři roky od únorového puče 1948 do již zmíněného data 23. 2. 1952 se na postu nejprve tzv. akčního výboru ČSFA a později odboru či ústředí kopané ČOS vystřídalo hned pět osob, jejichž jména dnes ve sportovní branži až na výjimky (kladenský rozhodčí a funkcionář Bryndač) nikomu téměř nic neříkají: byli to Miroslav Stjažkin (1948-1949), Emil Bryndač (1949-1950), Viktor Linhart (1950), Hubert Jahoda (1950-1952) a JUDr. Jaroslav Krofta (1952). Když si tato jména zadáte do oblíbeného „googlu“, zjistíte například, že jistý Miroslav Stjažkin je autorem učebního textu z roku 1955 na téma „Jak psát o svazku dělnické třídy s rolnictvem“, že Viktor Linhart byl hlavním velitelem SNB a zemřel v roce 1950 při letecké havárii nebo že bývalý děkan pedagogické fakulty v Plzni Jaroslav Krofta byl nositelem Řádu práce a vyznamenání Za zásluhy o výstavbu.
Možná tehdy někomu vlivnému konečně došlo, že předsednický post je třeba svěřit člověku, který sice vlastní tu správně zbarvenou stranickou legitimaci (to snad v těch časech ani jinak nebylo možné), ale jinak je to sportovec tělem i duší a něco o tom fotbale taky ví z vlastní zkušenosti. Slávek Major tuto charakteristiku bezpochyby splňoval, díky pracovnímu postavení na místě tajemníka předsedy Zemského národního výboru nebyl rozhodně neznámý a svoje podstatné slovo si k tomu všemu patrně řekli i další dva poměrně důležití pánové. Zastřešující sokolskou organizaci v té době stále ještě (respektive po válce znovu) vedl její předseda z 30. let Josef Truhlář, Slávkův spoluvězeň z koncentračního tábora v Dachau. A podporu Slávkově jmenování s největší pravděpodobností poskytl i další vlivný sokolský funkcionář, pozdější místopředseda fotbalové sekce a jeho přítel Miroslav Choutka. Ten se pak do české sportovní historie zapsal především jako autor mnoha metodických a pedagogických publikací z tělovýchovné oblasti a člen technické komise evropské fotbalové federace UEFA.
Malá tabulka: Předsedové nejvyššího fotbalového orgánu u nás po r. 1948
1948-1949 |
Miroslav Stjažkin |
Odbor kopané ČOS |
1949-1950 |
Emil Bryndač |
Ústředí kopané ČOS |
1950 |
Viktor Linhart |
Ústředí kopané ČOS |
1951-1952 |
Hubert Jahoda |
Ústředí kopané ČOS |
1952 |
JUDr. Jaroslav Krofta |
Ústředí kopané ČOS |
1952-1954 |
JUDr. Rostislav Major |
Ústřední sekce kopané ČOS, později SVTVS |
1954-1960 |
František Blažej |
Ústřední sekce kopané SVTVS, později ČSTV |
1960-1964 |
Josef Rogl |
Ústřední sekce kopané ČSTV |
1964-1968 |
Jiří Müller |
Ústřední sekce kopané ČSTV |
1968-1970 |
Milan Michalík |
Československá asociace fotbalová |
1969-1973 |
Ing. Rudolf Tvaroška |
Československý fotbalový svaz |
1973-1976 |
Ing. Ladislav Šároši |
Československý fotbalový svaz |
1976-1982 |
Jaromír Tománek |
Fotbalový svaz ÚV ČSTV |
1982-1983 |
Vlastimil Staněk (úřadující místopř.) |
Fotbalový svaz ÚV ČSTV |
1983-1990 |
Rudolf Kocek |
Fotbalový svaz ÚV ČSTV |
1990-1992 |
JUDr. Václav Jíra |
Československá fotbalová asociace |
1993-2001 |
Ing. František Chvalovský |
Českomoravský fotbalový svaz |
2001-2005 |
JUDr. Jan Obst |
Českomoravský fotbalový svaz |
2005-2009 |
Pavel Mokrý |
Českomoravský fotbalový svaz |
2009-2011 |
Ivan Hašek |
Českomoravský fotbalový svaz |
2011-dosud |
Miroslav Pelta |
Fotbalová asociace České republiky |
OD MOSKVY PO SVĚTOVÝ ŠAMPIONÁT
Za vrcholný počin československého fotbalu v době Slávkova předsednictví byl díky dobové propagandě dlouho pokládán zájezd národního mužstva do Sovětského svazu ve dnech 1. - 19. července 1952. Tehdy to byla nesmírně důležitá sportovní i politická událost, při níž sekční předseda JUDr. Major samozřejmě nemohl chybět. Náš výběr nejprve 8. července podlehl v Moskvě tamnímu týmu CDSA poměrem 1:2, ale o pár dnů později zvítězil v Leningradě nad místním Dynamem vysoko 6:1. První zápas sledovalo 65 tisíc a ten druhý leningradský dokonce plných 110 tisíc diváků. Další plánovaný duel proti moskevskému Dynamu se tehdy kvůli vydatnému dlouhotrvajícímu dešti vůbec neuskutečnil. Dnes lze říci, že nejdůležitější z oné doby bylo možná spíš 1. září 1953, kdy byla v Tyršově domě (de facto ovšem ukradeném někdejším Sokolům) otevřena první samostatná tělovýchovná vysoká škola - Institut tělesné výchovy a sportu, při němž začala fungovat i trenérská škola pro kopanou. Mezi jejími prvními absolventy byly i takové pozdější legendy jako například Karel Kolský či Jaroslav Vejvoda.
JUDr. Rostislav Major vydržel v nejvyšší funkci více než dva a půl roku, což byl ve srovnání s jeho předchůdci úctyhodný výkon. A kdo ví, zda by v pozici šéfa nesetrval i nadále, nebýt fatálního výpadku československé reprezentace na mistrovství světa ve Švýcarsku 1954, který zřejmě do značné míry napomohl jeho „předsednickému pádu“. Náš tým - samozřejmě včetně svého svazového předsedy - odjížděl na šampionát s určitými nadějemi, ale ve dvou utkáních základní skupiny nejen že nevyhrál, ale nevstřelil dokonce jedinou branku. Úvodní porážka s obhájci titulu z Uruguaye poměrem 0:2 ještě nebyla žádnou tragédií, v druhém duelu však naši podlehli Rakušanům doslova drtivě 0:5 a jeli s prázdnou zpět domů. Možná bude stát za to připomenout si jména těch, kterým Slávek Major ve Švýcarsku de facto velel. Trenérem týmu byl Karol Borhy a jako hráči se šampionátu zúčastnili slovenští brankáři Teodor Reimann (Slovan Bratislava), Imrich Stacho (Tankista Praha) a Viliam Schrojf (Křídla vlasti Olomouc), obránci František Šafránek, Svatopluk Pluskal, Ladislav Novák (všichni ÚDA Praha), Jiří Hledík (Křídla vlasti Olomouc) a Anton Krásnohorský (Iskra Žilina), záložníci Jiří Trnka, Jan Hertl (oba ÚDA Praha), Michal Benedikovič (Slovan Bratislava) a Zdeněk Procházka (Spartak Sokolovo) a hned deset útočníků (holt se tehdy hrálo ještě systémem 3-2-5): Ladislav Hlaváček, Ota Hemele (oba ÚDA Praha), Emil Pažický (Slovan Bratislava), Anton Malatinský (Baník Handlová-2.liga), Ladislav Kačáni, Jaroslav Košnár (oba Červená hvezda Bratislava), Jiří Pešek (Spartak Sokolovo), Josef Majer (Baník Kladno), Kazimír Gajdoš (Tatran Prešov) a Tadeáš Kraus (Křídla vlasti olomouc). Plných osm fotbalistů z uvedeného seznamu (Schrojf, Krásnohorský, Benedikovič, Procházka, Malatinský, Košnár, Majer a Gajdoš) se ovšem ve Švýcarsku do hry vůbec nedostalo. A tak byly nakonec s nepodařeným švýcarským výletem spokojeny zřejmě pouze Slávkovy neteře, které dodnes vzpomínají, že tak dobré čokolády, jaké jim strýček tehdy z ciziny přivezl, do té doby a možná ani potom nikdy nejedly...
Při pohledu na jména fotbalistů mne po čase napadlo oslovit i některé bývalé aktivní hráče, zda by mi nebyli schopni o Rostislavu Majorovi poskytnout nějaké informace z osobní zkušenosti. Pár nadějných kontaktů se mi skutečně podařilo získat, ale žádné převratné novinky jsem se nedozvěděl. Zatímco účastník švýcarského šampionátu Tadeáš Kraus mi na můj dopis bohužel vůbec neodpověděl, lepší komunikace byla s legendárním Josefem Masopustem, byť jsem ji vedl jen prostřednictvím fotbalového oddílu pražské Dukly. Tamní asistent generálního ředitele klubu Jiří Kos se mnou spolupracoval opravdu věcně a se zájmem.
V závěru roku 1954 skončil Slávek Major nejen ve funkci předsedy, ale i s jakýmkoliv dalším působením ve fotbalovém svazu. Možná k tomu přispěla i skutečnost, že v tom roce prodělal svůj první srdeční infarkt. V knize „Svět devadesáti minut - 2.díl“, kterou v roce 1980 vydalo nakladatelství Olympia, najdeme přece jen o „jeho“ éře jistou zmínku. Na straně 80 se tu píše: „Ústřední sekce kopané vedená dr. Rostislavem Majorem vykonala mnoho pozitivního, zlepšila se činnost ústřední trenérské rady i trenérských rad v krajích, v oddílech se začaly uplatňovat zásady celoroční práce, stoupla náročnost přípravy...“
Žádné další aktivní působení v tělovýchově už nenásledovalo. Slávkovi zbyla jen láska prakticky ke všem tradičním sportovním odvětvím a důležité akce sledoval nadále už jen jako divák. Jak vzpomíná starší syn Rosťa, „dostávali jsme ještě po nějaký čas z fotbalového svazu vstupenky na zajímavé zápasy a chodili s tátou fandit do hlediště.“ Bylo zřejmé, že sportovní semínko bylo v obou synech už dávno zaseto a pokud jde o fotbal, dobře si vzpomínám, jak Slávek říkával, že „z Petra vyrostl skromný slávista, zatímco Rosťa byl zuřivý sparťan“.
Poslední vysvětlující vsuvka: Zrušení Sokola
V průběhu Slávkova funkčního období došlo k jedné zásadní a neblahé organizační změně v systému československého sportu. Od 12. prosince 1952 už jednotlivá odvětví nespadala pod Sokol, který byl zrušen a měl tak být definitivně odsouzen k historickému zapomnění. Místo něj byl zákonem č.71 Sb. „O organizaci tělesné výchovy a sportu“ ustaven tzv. Státní výbor pro tělesnou výchovu a sport (SVTVS). Celá složitá a z dnešního pohledu nesmyslná struktura byla ušita do všech detailů podle sovětského vzoru, a to direktivně podle pracovních úseků. Organizováním „dobrovolné tělesné výchovy a sportu“ byla pověřena především Ústřední rada odborů (ÚRO) a její svazové výbory. Pro tento účel bylo vytvořeno devět dobrovolných sportovních organizací (DSO) s názvy Spartak, Baník, Tatran, Jiskra, Dynamo, Slavoj, Slovan, Lokomotiva, Slávia. Kromě revolučního odborového hnutí byly pověřeny prováděním a organizováním povinné a dobrovolné tělesné výchovy a sportu především ministerstvo školství, věd a umění, ministerstvo pracovních záloh, ministerstvo národní obrany, ministerstvo národní bezpečnosti a některé další státní orgány a instituce. Na venkově a v menších městech, kde nemohly vzniknout DSO, pracovala seskupení nesoucí název Dobrovolná tělovýchovná organizace (DTO) Sokol. Toto jméno bylo vlastně tím posledním, co po Sokolech - a navíc v podstatě jen na vesnicích - vůbec zbylo. V době, kdy reprezentační družstvo ČSR odjíždělo na mistrovství světa do Švýcarska, stál v čele SVTVS generálplukovník František Janda, celoživotní voják, který před tím ani potom neměl se sportem v podstatě vůbec nic společného.
DRAMA ROKU 1968 A LÉTA NÁSLEDUJÍCÍ
Léta plynula, synové vyrůstali, kromě Prahy trávila rodina hodně času také na chalupě v Janově nad Nisou v Jizerských horách. O prázdninách roku 1968 byli všichni na společné dovolené v Rakousku a zatímco Slávek se vrátil domů spíš, Anička s oběma kluky ještě odjela navštívit strýce ve Slovinsku. A právě do této konstelace přišla srpnová okupace pěti „spřátelenými“ armádami Varšavské smlouvy. Slávek odeslal z Prahy své rodině zprávu: „Nevracejte se!“ a jeho žena se syny odjela do Vídně oficiálně si prodloužit pobyt v zahraničí. Poté se všichni tři přemístili do Švýcarska, konkrétně do utečeneckého tábora Bux. Situace se vyvíjela tak, že starší Rosťa bude moci pokračovat v studiu, mladšího Petra že zaměstná firma Künzel & Moser a s oběma že zůstane v cizině i Anička. Jenže v Praze mezitím došlo k události, která tyto záměry fatálně změnila...
Slávek v té době pracoval na Ministerstvu stavebnictví jako vedoucí kabinetu ministra. Čas od času zde na každého, včetně šéfa, vyšla noční služba. A právě tu noc, kdy sloužil Slávek, vtrhli do objektu ozbrojení ruští vojáci s tvrzením, že z oken ministerstva na ně někdo střílel. Drsným způsobem se pustili do domovní prohlídky a prohlásili, že pokud v budově cokoliv najdou, všechny přítomné postřílí. Noc strávená pod hlavněmi ruských samopalů přivodila Slávku Majorovi druhý infarkt a Anička, pobývající tou dobou jak známo ve Švýcarsku, dostala z Vídně zprávu, že její muž leží v Praze ve vážném stavu v nemocnici. Zatímco oba synové se rozhodli zůstat za hranicemi, jejich máma se vrátila domů ke Slávkovi.
Z druhého infarktu se Slávek zotavil, na začátku 70. let se pak s manželkou přestěhovali ze Smíchova do menšího bytu ve Strašnicích na sídlišti Skalka. Nadále se pravidelně scházeli s přáteli, zejména s „dachováky“, tedy dávnými spoluvězni z koncentračního tábora a jejich příbuznými. Do okruhu stálých přátel však patřily i další, mnohdy velmi známé osoby, například rodina hudebního skladatele Václava Trojana. Anička nadále pracovala jako průvodkyně Prahou pro zahraniční turisty, jednou z jejích kolegyň byla i maminka Václava Havla. Slávek v té době již profesně působil v Inženýrsko-průmyslových stavbách na Kubánském náměstí a protože tento podnik byl úzce spjat s tělovýchovnou jednotou Slavia Praha (zkratka IPS byla dokonce od roku 1977 přímo součástí názvu klubu), byl alespoň takto symbolicky stále součástí velké fotbalové rodiny.
Dvakrát se mu dokonce podařilo sejít se i se syny, ovšem vycestovat směl vždy pouze sám - manželku s ním za hranice naše úřady nepustily. Poprvé v roce 1972, kdy si kromě setkání s dětmi po čtyřletém odloučení navíc do jisté míry splnil jeden svůj sportovní sen, neboť ke schůzce došlo v Mnichově během probíhajících olympijských her, což byla pro celoživotního sportovce událost par excellence. A pak se za syny dostal ještě jednou přímo do Švýcarska, kde oba dva v Curychu nadále žili. 7. dubna 1974 však přišel zcela náhle a nečekaně v pořadí třetí infarkt a tentokrát ho již Slávkovo utrápené tělo nezvládlo.
Po posledním rozloučení ve strašnickém krematoriu byl Slávek pochován na tišnovském hřbitově; jeho urna byla uložena na hrob rodiny Majorovy, kde již odpočívali jeho rodiče. Jako by mu ale nebylo dopřáno klidu ani po smrti. Rodinný hrob se nacházel při hřbitovní zdi na pravé straně od vchodu právě v těch místech, kde mohutné kořeny velkého sousedního stromu prorůstaly až na povrch a postupným zvedáním vyvracely celý přilehlý hrob. Když se tahle havarijní situace stala neúnosnou, přemístila moje maminka ostatky svých rodičů i bratra do hrobu rodiny Seyfertovy a celé původní hrobové místo bylo zrušeno. Dnes tedy dávný tišnovský rodák, čestný chlap a pravověrný sportovec odpočívá na poněkud utajeném místě, tiše a bez jakékoliv publicity.
Aničce bylo letos 89 let a stále bydlí ve Strašnicích ve stejném domě, i když v jiném bytě než kdysi. Ještě před pár roky jezdila pravidelně v létě k moři do milovaného Chorvatska, dodnes se živě zajímá o umění a historické památky, které byly po dlouhou dobu nezbytnou součástí její profese a o nichž si pak své vědomosti ještě prohloubila studiem na populární univerzitě třetího věku. Oba synové se úspěšně uchytili ve Švýcarsku a sportovní geny po otci se v nich ani tam nezapřely. Zamilovali si především hory a lyžování; mladší Petr například dodnes pravidelně jezdí i přes zdravotní potíže legendární Engadinský maratón v běhu na lyžích, společně navštívili Himálaje a zcestovali kus světa. Rosťa se svou ženou Ernou zůstali bezdětní, Petr a jeho manželka Elvíra mají dvě dcery, dvojčata Sandru a Andreu. Andrea miluje zvířata a pracuje jako veterinářka; působila v této profesi už na různých místech zeměkoule od Afriky až po severské státy. Sandra má pro změnu už tři děti - dcerku Janu a poté rovněž dvojčata, prozatím ani ne jednoroční syny s italskými jmény Gian a Nino.
Nepochybuji o tom, že někde tam nahoře má Slávek ze všech velkou radost...
Konec
Příští pokračování „Doteků“ bude věnováno Miroslavu Steinhauserovi, dosud poslednímu Tišnovákovi, který to na zeleném trávníku dotáhl až do 1. ligy.
Václav Seyfert st.