Sv. Kliment u Lipůvky

Sv. Kliment u Lipůvky – „Mezi Velkou Moravou a Porta coeli“.

Martin Golec

Současný Čech je turista, cyklista, miluje výlety, výšlapy k hradům, zámkům a nesporně neobchází naučné cedule, které rostou u nás v Česku jako houby po dešti. Čech současnosti stále miluje poznání a historické souvislosti jej magnetizují. Pokud kdokoliv vstoupí či vjede na Tišnovsko, nepřehlédne vkusné cedule, které mu nevtíravou formou sdělují, že se nachází v kraji kulturním. Právě vjel do regionu „brány“ – neboli porty. Porta coeli jej vítá. Tato významná památka jej po právu nadchne a odmění svojí krásou. Ne náhodou si ji sdružení Continuum vitae vybralo jako své úvodní téma pro chystaný historický poznávací cyklus věnovaný obyvatelům Tišnovska. Porta coeli je branou. Lze ji chápat různě, členové Continuum vitae ji chápou jako bránu poznání – bránu za kterou se ocitáme ve světě hlubšího poznání – poznání Tišnovska, kraje který nabízí harmonický prostor k životu, plný stop minulosti.

Druhé téma, „za branou“, je zacílení našeho poznání hlouběji do minulosti. Co vlastně bylo v tomto regionu před tím, než Porta coeli vznikla? Toto druhé téma můžeme nazvat „Mezi Velkou Moravou a Porta coeli“. Zodpovědět tuto otázku nám pomůže dnes nenápadné místo v krajině Tišnovska, které je ale nositelem velikého příběhu a promlouvá k nám z dob tisíc let starých. Kostelík Sv. Klimenta u Lipůvky je naším vzácným průvodcem.

Termín Velká Morava je nám Moravanům známý. Známe jej ze školních lavic a dodnes na nás dýchá něčím, co nám dovoluje být hrdý. Dává naší rodné Moravě punc velikého počátku našich národních dějin. My jej využijeme jako odrazového můstku k pochopení etapy po zániku onoho mocného státního útvaru, který se zhroutil na počátku 10. století. K Porta coeli máme tedy více jak 200 roků, roků temných, nejasných, zahalených závojem nepoznání. Právě do tohoto období zapadá příběh kostela Sv. Klimenta u Lipůvky a jeho sídelní aglomerace kolem. Největším vzkazem budoucnosti Velké Moravy byla trvalá christianizace a sem právě náleží dnešní téma. Tato doba je nazývána raný středověk a krajina Moravy se tehdy velmi proměnila.

Největší změny v podobě a organizaci krajiny úsvitu našich národních dějin nastaly právě po rozpadu státního útvaru Velké Moravy a pak hlavně v druhé vlně, v průběhu 13. století. Právě na počátek druhé etapy náleží pak vznik kláštera Porta coeli. To se vytvořila struktura osídlení se sítí komunikací a vsí, jak ji známe dnes. Po zániku Velké Moravy ale došlo k obrovským změnám v krajině a právě Tišnovsko nám uchovalo vzácné souvislosti tohoto úseku velmi málo známých dějin.

Pádem ústředních center Velké Moravy v dolním Pomoraví (Mikulčice, Staré Město u Uherského Hradiště, Pohanskou u Břeclavi) k němuž vedlo více příčin, mezi nimi dominoval vojenský úder kočovných Maďarů, se zhroutila politická a hospodářská struktura celé krajiny. Nedošlo pouze k výměně dynastie Mojmírovců jiným rodem, jak tomu bývalo v jiných případech, ale k zhroucení celého moravského mocného ústředí bez další návaznosti. Celé 10. století zahalilo území Moravy téměř stoprocentní absencí informací. Nebyl nikdo, kdo by na domácí půdě děje zaznamenal, a protože zde asi nevládla žádná vůdčí mocenská dynastie, nestálo ani sousedům za to, něco do kronik zaznamenat. A právě v tomto období se toho muselo udát velmi mnoho. Všeobecně se soudí, že po zániku center, která ještě v 1. pol. 10. století byla osídlena, se postupně z dolního Pomoraví významná část populace přesunula dál od zdroje agresivních Maďarů. Tito agresoři až do roku 955 plenili nejen Moravu, ale i Čechy, podnikali nájezdy až do dnešního Německa, Francie a Itálie. Přelomová byla bitva na řece Lechu v dnešním Bavorsku, učinila přítrž půlstoletému plenění. A byl to právě Přemyslovec Boleslav I., který svedl v tomto období vítěznou bitvu s Maďary někde na jižní Moravě. Nevíme kde, ani komu patřila Morava v tomto období. Staromaďarské hroby ale z Moravy neznáme, takže ji k přímým maďarským državám také počítat nemůžeme.

Dolnomoravské obyvatelstvo muselo být stabilně decimováno vpády nájezdníků a právě v této temné etapě se pravděpodobně vyvinula pro budoucnost rozhodující organizace země. V jejím čele stála nově zrozená feudální šlechta, která organizovala Moravu v nové podobě. Významná část populace se asi přesunula dále od trvalého nebezpečí na novou linii – Olomouc – Brno – Znojmo. Tato centra za Velké Moravy již fungovala, kontinuita vývoje je zde velmi zřetelná, ale byla posílena o utečence z dolního Pomoraví. Na této linii se nachází právě Tišnovsko, jehož význam začal vzrůstat. Proč? Nové politické okolnosti začaly Moravu spojovat s přemyslovskými Čechy, které si vydobyly významné místo na mapě střední Evropy. Zatímco v době Velkomoravské bylo toto území Moravy na úplné periferii, nyní začalo sehrávat hned několik nových rolí najednou. Strategická dálková spojnice mezi Moravou a Čechami vedla nad Brněnskem právě přes Tišnovsko. Historie ji zná jako Trstěnickou stezku. V roce 981 si jí všiml i náš první domácí raně středověký písemný zdroj, Kosmas. Povšimněme si, jak se výskyt právě kostelů Sv. Klimenta na Moravě, kde je návaznost na velkou Moravu evidentní, nápadně shoduje s tvorbou nových mocenských center kolem Znojma, Brna a Olomouce.

Oblast Tišnovska nebyla liduprázdná, jak dokládají archeologické nálezy. Strukturu osídlení však téměř neznáme. Víme bezpečně, že zde žilo slovanské obyvatelstvo od doby před velkomoravské, v době Velké Moravy a po jejím zániku předpokládáme postupné zvyšování počtu obyvatel a snad i zakládání nových obcí. V bezprostřední blízkosti tohoto regionu, ale již po několik století probíhala významná a velmi strategická železářská činnost. Blízký Moravský kras poskytoval dostatek kvalitní železné rudy - limonitu, která se na místě tavila, díky bohatým zdrojům dřevěného uhlí. Zhotovovaly se tam velmi důležité železné předměty. Těmi se zásobovala před velkomoravská centra a jejich činnost neustala po pádu Velké Moravy. Hutnická centra se nacházela v okolí dnešních Olomoučan. Co ovšem nevíme, jak probíhala distribuce vytavené železné suroviny, místní zhotovování předmětů či distribuce vytavené rudy. A právě zde obydlený areál u Sv. Klimenta u Lipůvky „vstupuje do hry“. Jak ukazují archeologické doklady, centrum kolem Sv. Klimenta na Tišnovsku bylo zásobováno železnou surovinou od Olomoučan, a právě zde byly zhotovovány železné předměty, které byly dále redistribuovány. Jak stará byla tato ekonomická vazba? Nevíme. Každopádně víme, že olomoučanská aglomerace má doložený vývoj od 8. do 11. století. Poprvé se nám zde pootevřelo okénko poznání, jak asi vypadala distribuce této strategické suroviny a zároveň se poukázalo na význam Tišnovska v tomto období. Šlo o region s vlastním zdrojem strategické suroviny, který se souhrou dějinných událostí nacházel na strategické spojnici z Moravy do Čech. To vše v době, kdy mocenský tlak Přemyslovců vůči Moravě velmi vzrůstal. Dokonce se můžeme domnívat, že zdejší železářská aglomerace musela být strategická a její feudální vlastnictví cenné. Bohužel prameny mlčí.

O moravské politické elitě této doby nic konkrétního nevíme. Přemyslovcům ještě nějakou dobu potrvá, než Moravu trvale připojí k českému knížectví. Teprve na počátku 11. století to definitivně učinil kníže Oldřich nebo Břetislav. O něm víme, že roku 1033 byl už údělným knížetem v Olomouci. Zde vidíme, že bývalé části velkomoravské Moravy - centra v Olomouci, Brně a Znojmě se v 10. století proměnila na hlavní správní jednotky na Moravě, Přemyslovci později nazývaná jako údělná knížectví. Tišnovsko náleželo Brněnskému údělu. Do rukou Přemyslovců Morava definitivně přešla v letech 1017-1029 za knížete Oldřicha a jejím prvním správcem se stal syn Břetislav. Do tohoto období náleží založení první kláštera na Moravě v Rajhradě po roce 1028. Nejstarší syn Břetislava I., Spytihněv II. zasáhl do vývoje Moravy tím, že pozval 300 „nejlepších a nejvznešenějších“ z Moravy na hrad Chrudim, kde je nechal zajmout a pak je uvěznil na jednotlivých hradech v Čechách. Potvrdil nám tak poprvé existenci původní domácí šlechty, která měla počátek vzniku v období Velké Moravy v 9. století.

V tomto období byla z pohledu ekonomiky hlavním rysem roztříštěnost pozemkového majetku. Jednotliví držitelé půdy, vrchnost, ať už kníže, šlechtic, biskup nebo klášter, nehospodařili na územně celistvých plochách. Jejich majetek byl roztříštěn v nejrůznějších končinách země a častokráte se mnozí majitelé dělili o „podíl výnosu mýtného na mostě“. Ne jinak tomu bylo asi s pozemky kolem kostela Sv. Klimenta. Nevíme, komu patřily. Nicméně rok 1073 nám přinesl první zprávu. Majetek vsi Opatovice, kolem kostela sv. Klimenta u Lipůvky asi náležel Opatovickému klášteru v Polabí. Opatovice = opatovi lidé. Tato ves dnes již neexistuje, zanikla. V této době působil v Čechách první církevní řád - Benediktýni a jejich ženská odnož Benediktýnky. Opatovice jsou dobrým příkladem dobového feudálního vlastnictví, v tomto případě dokonce značně vzdáleného. Názory na dataci kostela Sv. Klimenta se různí. Klíčovým je samo zasvěcení kostela Sv. Klimentovi, návaznost na Velkou Moravu je z církevního pohledu zřejmá. S touto lokalitou se váže již dlouhá historie hledání velkomoravského původu tohoto kostela. Nicméně přesvědčivý důkaz, i přes velikou snahu, chybí.

Uměnovědný pohled dokonce posouvá jeho existenci až do počátku 13. století, jak uvedl Lubomír Konečný. Každopádně z jeho bezprostředního okolí pochází veliká koncentrace keramiky z konce 10., z 11. i 12. století, jak doložil nedávno zemřelý Václav Růžička, který kolem kostela prováděl dlouholeté sběry v letech 1975-2010. U kostela byly dále prozkoumány hroby s esovitými záušnicemi, které se hojně vyskytovaly od konce 10. do 1. pol. 13. stol. Nepravděpodobná je velkomoravská datace kostela. Jeho vznik v století následujícím je již pravděpodobný, ale stále otevřený. Budoucí archeologický výzkum celou situaci možná rozhodne. Lokalita je cenná ve faktu, že se kostel zachoval v původních dispozicích, zatímco jiné lokality již prošly dalšími stavebními úpravami a informace jsou již ztraceny.

Spoléhat se na uměnovědnou dataci může být velmi ošemetné, jak nedávno ukázala kauza kostela Sv. Margity Antiochijské v slovenských Kopčanech. Zdejší kostel, vzdálený jen několik set metrů od Mikulčické velkomoravské aglomerace, byl obdobně uměnovědně dlouhá desetiletí datovaný až do mladšího po velkomoravského období. Archeologický výzkum z roku 1999 jej bezpečně posunul do 9. století. Stala se z něj „přes noc“ unikátní velkomoravská církevní památka, nejstarší ve střední Evropě, dnes navržená na seznam UNESCO.

V případu Sv. Klimenta u Lipůvky nepůjde asi o kostel velkomoravský a pozůstatek cyrilometodějské misie v období 9. století. Nicméně se zde nacházejí velmi významné indicie pro hledání jeho původu v období již těsně po pádu Velké Moravy. Lokalita může být spojena s pohybem obyvatelstva do západní části Moravy v 10. století, které s sebou neslo křesťanskou tradici Sv. Klimenta. Ostatně zdejší region nebyl „západní výspou“ tohoto posunu, stačí nahlédnout na silnou koncentraci těchto zasvěcení v Čechách, včetně Trstěnické stezky s centrem v Litomyšli. Toto staré zasvěcení se objevuje v etablované oblasti s dlouhou železářskou (velkomoravskou) tradicí. Jmenovaná oblast dochovala cenný relikt cyrilometodějské tradice podpořené archeologickými nálezy, nacházející se na linii: Křtiny – Křtinské údolí (údolí křtu) – jeskyně Kostelík – jeskyně Býčí skála – olomoučanská železářská aglomerace – Kateřina – Lipůvka. Zdejší oblast s velkomoravskou, po velkomoravskou a cyrilometodějskou tradicí bude muset být podrobena dalšímu výzkumu. Sv. Kliment u Lipůvky je nutné chápat právě také v tomto regionálním a kulturním kontextu.

Zaniklá ves Opatovice s kostelem Sv. Klimenta je vzácným příkladem podoby sídelního areálu raného středověku po pádu Velké Moravy, nacházející se na severním okraji tzv. brněnského přemyslovského údělu. Postupně získal na významu, jako strategická spojnice s oblastí Čech. Kolik podobných vsí v okolí bylo, nevíme. Každopádně až v 13. století se v době mohutné kolonizační vlny zasídlila krajina v podobě, jak ji známe dnes. Právě do tohoto období náleží stavba neregionálního významu – klášter Porta coeli.