Vladimír Josef Procházka (25. 9. 1862 - 30. 10. 1913)
geolog, paleontolog, pedolog a mineralog
Koncem října roku 2013 uplyne již sté výročí od předčasného úmrtí talentovaného geologa, rodáka z Tišnova, Vladimíra Josefa Procházky. Jeho životní příběh je svědectvím ohromné lásky k vědeckému poznání, pilného studia a hlubokého oddání problematice poznání zemské kůry. Za svého života dosáhl vynikajících výsledků a nebylo falešným hodnocením nad jeho rakví z úst jeho kolegů, že odchází jeden z nejlepších vědců své epochy. Jeho život naplňovalo pilné studium, které mu ale také, díky jeho subtilní až plaché povaze přinášelo nemalou trýzeň a hmotný nedostatek. Absence prostředků, v době jeho dočasného odchodu z univerzitního a ústavního prostředí, mu podlomilo zdraví.
Vladimír Josef Procházka nejdříve navštěvoval obecnou školu v Tišnově, následovala německá městská reálná škola v Brně. Po maturitě roku 1882 si odbyl jednoletou vojenskou službu. V letech 1883-1884 studoval vysokou německou školu v Brně s cílem stát se učitelem na střední škole. Studie přerušil a přešel do Prahy na českou filosofickou fakultu české univerzity v Praze, kde setrval do roku 1888. Jeho později trvalý zájem o geologii byl ovlivněn hlavně jeho pražským učitelem vynikajícím geologem J. Krejčím. Pro prohloubení praktické geologie působil v letech 1888-1893 v muzeu Říšského geologického ústavu ve Vídni a pak dva roky v Museu království Českého v Praze. V letech 1895-1901 působil jako asistent na technice v Praze u prof. A. Slavíka. V roce 1901 odjel do Tišnova, kde se sedm let živil pouze literárními pracemi. Nicméně láska k oboru jej neopustila. Roku 1904 se stal členem Komise pro přírodovědecké prozkoumání Moravy. V roce 1908 se stal redaktorem přírodovědné části časopisu Moravského zemského muzea. Bohatá byla jeho činnost překladatelská, mj. pro potřeby pedagogické. Jeho návrat do vědecké instituce se váže k roku 1909, od roku 1912 se pak stal kustodem geologicko-paleontologického oddělení dnešního Moravského zemského muzea (dříve Františkova musea) v Brně. Zde přepracoval, roztřídil a popsal většinu sbírkového materiálu. Sbírky rozhojnil vlastními početnými sběry, které podnikal („létáním“) na svém motocyklu po Moravě. S úsměvem a klidem slaňoval do propastí a pouštěl se do podzemních 
labyrintů jako by šlo o „procházku“. Roku 1910 byl jmenován docentem pedologie na české technice v Brně. V roce 1912 se stal docentem geologie, paleontologie a nauky o ložiskách. Jeho bohatá pedagogická činnost na univerzitách v Brně a Praze nabyla vrcholu velkým množstvím přednášek.
Svému rodnému kraji a jeho milované Moravě zanechal řadu prací, které sloužily jako podklady pro rozvoj průmyslu (též praktická geologie). Postupně se věnoval užitkovým a průmyslovým horninám - kaolínu, magnesitu, ohnivzdorným hlínám, železným rudám, petroleji (naftě), uhlí nebo tuze. Věnoval se kamenným lomům obecně. Dále publikoval práce mineralogické – o zlatu, diamantech, vltavínech nebo meteoritech. Četné byly jeho dobrozdání, posudky hydrologické, vyžadované městy a obcemi při stavbách 
vodovodů a vodáren. Zabýval se vodopisem, např. šaratickou minerálkou. Zajímal jej stavební materiál památek rodného kraje. Zvláštní pozornost věnoval geologickému přehledu Tišnovska. Krásnými výsledky jeho mravenčího studia byly geologické mapy Moravského krasu (1899), Moravy a Slezska (1901), Čech (1908) a pak celého Rakouska-Uherska (mapa vložena do textu). Četné jsou jeho články popularizační v dobových denících. Z vědeckého hlediska můžeme uvést, že Procházkovou největší zálibou byla problematika miocénu (třetihor), kterému věnoval zvláštní pozornost. Nutno též uvést, že vždy nejvíce preferoval práci muzejní před prací vědeckou. Rozsáhlá byla jeho vědecká publikační činnost. Avšak vědecká poctivost a rozsáhlé muzejní aktivity vedly Procházku k odkládání dokončení řady textů, jeho pozůstalost obsahovala 111 nedokončených rozsáhlých prací, pro které průběžně sbíral nové podklady. Díky jeho brzkému skonu zůstaly nevydané lexikony geologie, mineralogie, práce o zkamenělinách nebo slibné dílo o 
Moravském krasu. J. V. Procházka stál před jmenováním profesorem vysokého učení v Brně. Jeho neúnavná práce a pilné studium bylo zmařeno skrytou srdeční vadou. Svoji daň si vybrala jeho pilná práce dlouho do noci, práce o nedělích a období finanční tísně při tišnovském pobytu v letech 1901-1909. Oddanost vědě jej vedla také k fotografii, která znovu neblaze působila na jeho tělesnou schránku, chemikálie mu přivolaly další zdravotní potíže na sklonku života. J. V. Procházka - vědec, snílek a vrozený pesimista naposledy vydechl dne 30. října roku 1913 v pouhých 51 letech na vrcholu svého vědeckého poznání. Svoji knihovnu o 2000 svazcích odkázal brněnské technické vysoké škole.
Procházkova pohřbu se zúčastnily davy místního obyvatelstva, deputace z Brna, mezi nimiž byl zvláště zastoupen profesorský sbor české techniky. Dlouhý byl kondolenční seznam počínající ministry, představiteli univerzit, vědeckých institucí a mnoha osobnostmi celého mocnářství, až po osobnosti Tišnova. Rovněž byl zastoupen Vědecký klub z Brna a také Přírodovědecký klub (funguje dodnes), jehož jeskynní sekce pro výzkum Moravského krasu byl ředitelem. A zde můžeme mezi jinými tématy nalézt Procházkův odkaz dnešku. Byl to on, kdo do vědeckého světa uvedl dnes tak známý název Moravský kras (předtím, nebo až do roku 1945 u německých autorů Moravské Švýcarsko).
Vypracováno pro Continuum Vitae, o. s., jako podklad pro vstup do řízení o získání čestného občanství města Tišnova pro V. J. Procházku. Rozhodnutím o jeho udělení by bylo krásným gestem k stému výročí jeho úmrtí, zvláště příznačným pro město známé svojí mineralogickou tradicí.
Sestavil Mgr. Martin Golec, Ph.D. (archeolog, historik a speleolog; bytem - Dřínová 1643, Tišnov, 666 01).
