Jak jsem prožil srpen 1968 v Tišnově.
Bylo mi tehdy pouhých 11 let. Ze školní a společensko historické masáže jsem byl přesvědčen o naprostém a jednoznačném kladu Rudé armády. Vždyť nás osvobodila a vyhnala fašisty! Každou neděli dopoledne v místním kině v 10.00 hodina začínala za vstupné 1,- Kčs dětská představení. Zde jsem shlédl základní ideologické filmy jako Práče, Němou barikádu, Timur a jeho parta, Čapajev. Partyzáni a sovětští vojáci byli ti hodní, fašisti ti zlí. Jak to bylo všechno jasné! Sovětský svaz byl náš kámoš, nebýt jeho, jsme dnes 
mrtví nebo v Patagonii.
Rodiče byli obyčejní lidé, před válkou a během ní poznali opravdovou bídu a hlad. Otec zažil totální nasazení ve velkoněmecké říši, bombardování Berlína. Po útěku se přes rok skrýval, než válka skončila. Vše, co následovalo po roce 1948, bylo pro ně osobně přece jen lepší, než co bylo předtím. Nic neztratili. Ani nezískali. Jen se jim žilo o něco málo lépe. Ale to “něco málo” pro ně bylo hodně.
Byl jsem typické dítě své doby. Měl jsem rád první máje, protože po průvodu bývala promítání v kině zdarma! Jediný den v roce, kdy se daly koupit balonky plněné plynem, které se samy vznášely a nemusely se do vzduchu pinkat rukou. Ale přece o něco raději jsem měl lampionové průvody v listopadu, kde jsme mohli z stříkáním z bombiček benzinových náplní do zapalovačů holkám zapalovat celé lampiony, cestou domů pálit svíčky a na trojnožce ze sirek odpalovat “poplašňáky” do startovacích pistolí. Výborný byl i spořič tabáku, který poplašňák odpálil až po několika minutách. Ve velké oblibě jsme mívali podomácku vyrobené odpalovačky, sestávající z dutého klíče a zaříznutého hřebíku na kolmo. Svázáno dohromady s náplní oškrabaných sirek po úderu o zeď domu to vydávalo skutečné výstřely, jak jsme je hojně slýchávali ve válečných filmech. Když jsme si hráli na partyzány, nikdo nechtěl být fašistou, všichni jsme chtěli být na té správné straně.
Která strana je ta správná, jsem do té doby neměl pochyb.
Proto si na ten sklonek sladkého klukovského léta dobře vzpomínám. Byla středa, stejný den jako je letos, prázdniny a ráno jsem nemusel vstávat do školy. Maminka, která roznášela poštu, občas z rajonu odskočila domů a donesla třeba teplé rohlíky.
To ráno 21.8.1968 se dopoledne domů za mnou stavila také. Ale měla uplakané oči. Tohle jsem znal. Maminka plakala vždy, když v rodině někdo umřel.
Vyskočil jsem z postele a poděšeně vyhrkl:
“Mami, někdo umřel?”
Maminka zavrtěla hlavou a utírala si oči kapesníkem.
“Přepadli nás Rusi.”
“Rusi? Jako Sovětský svaz?”, nechtělo se mi to věřit. Ti Rusové, co nás osvobodili? Ne, to není pravda!
Maminka kývla.
“Ale jak je to možné? Vždyť jsou to naši kamarádi, spojenci, ochránci, jsou jako my, proti Němcům!”
Do té doby jasný černobilý svět se v mé dětské duši rozštěpil. Bylo krásné slunečné ráno, léto ještě mělo svou ohnivou sílu a podzim byl v nedohlednu, když se začaly hroutit mé doposud naivní, ale do té doby přece jen pevné představy o fungování světa.
Od jara jsem začal chodit do skautu, v té době jsem netušil, že tento den bude znamenat za pár let i konec našeho skautování a letních táborů plných dobrodružství. 
Maminka mě naléhavě prosila, ať raději nikam nechodím, co kdyby tanky přijely i do Tišnova?
Lidé v ulicích, hlavně ti mladší, jako můj o několik let starší bratr, začali na hrudi nosit trikolóry, po zdech se objevovaly nápisy. Také jsem jednu trikolóru měl, a ten pocit vlastní důležitosti z dospělého světa, jaký jsem zažíval po bloumání po ulicích, se ani nedá vypovědět! Doma se vykládaly politické vtipy o ruských okupantech. Ten o ruském vojákovi, neznající splachovací záchod, jsem měl nejraději.
Začal jsem sbírat nápisy na zdech domů a na silnicích a opisoval je na listy papíru.
Ruský buran chce náš uran!
Ivane go home.
Ať žije Svoboda a Dubček!
Ať žije svoboda! S malým s.
U nas nět kontrarevolucii.
(Vyvedeno dokonce v azbuce)
Maminka z mé sběratelské činnosti byla lehce nervozní a neustále mě nabádala k opatrnosti.
S kamarády jsme chodívali číhat k Hradčanské železniční zastávce, jestli už nejedou tanky. Ale za pár dní, když tanky nejely, nás to omrzelo. Diskutovali jsme, co se vlastně stalo. Sověti jsou hodní, ale velí jim Brežněv a to je ta svině. A vojáci musí poslouchat jeho rozkazy.
Vtip:
Brežněv hledá v Československu hodné komunisty jako je Dubček a Smrkovský. Potká Waldemara Matušku a Evu Pilarovou. Ptá se jich, kde ti dva bydlí, textem ruské písně:
“Gdě je ta ulica, gdě je ten dom...?”
A Matuška s Pilarovou mu odpovídají:
“Ty můj kvítku medový, to ti nikdo nepoví...”
Rodiče sedávali večer u televizoru. Dnes vím, že se nemohli orientovat v té záplavě slov a proslovů. Jejich úsudek se zúžil na možné sympatie či antipatie s řečníkem.
“Ten mluví dobře.” 
Za chvíli mluvil někdo jiný. Většina politiků umí mluvit. Je jedno o čem mluví a jestli lžou. Jejich rétorika je dokonalá.
“Ale ten má taky pravdu.”
“Jo, ten je dobrej.”
Vytvořilo se zvláštní spojení slov - socialismus s lidskou tváří. Myslím, že nikdo nevěděl, co to znamená. Asi až do teď měl socialismus tvář zvířecí...
Z politiků se vytvořil tým hodných, které reprezentoval Dubček, Smrkovský, Černík nebo Císař.
Na straně zákeřných a zlých byl kapitánem Vasil Bilak.
“Jenom to, že se jmenuje Vasil! Takový rusácký jméno. Už jeho rodiče Rusům lezli do zadku!”
Můj bratr měl v té věci jasno. A já tím pádem také.
Po městě začala chodit parta mladých mužů s bílou latexovou barvou a vytvářela nápisy nesouhlasu a vzdoru. V místní textilní galanterii nestačili objednávat trikolorovou stužku v barvách československé vlajky.
Doma se žilo z historek, které bůhví, zda se staly. Nějaká stará bába prý chtěla “latexové četě” zabránit v nápisu, a tak jí tou štětkou mázli po obličeji, aby zmlkla. Cha cha, latex se těžko smývá! To nesmyješ ani za týden.
Poťouchlá škodolibost je český způsob, jak se vyrovnat s bezmocí.
A pak historky o okupantech. 
Polští vojáci jsou prý slušní, někde tankem zbořili plot a omluvili se za to, ale Rusi jsou hladoví, zemědělcům z polí kradou řepu a vaří si z nich boršč. Střílí i do lidí. Je jim to jedno. Svině.
Dětský rozum se vypořádal s tím paradoxem dosavadního rusofilství jednoduše. Rusové, co nás osvobodili v roce 1945, byli ti hodní, skuteční vojáci, charakterní a laskaví, jako byl třeba ten mladík z tanku ve filmu Němá barikáda, co v jednom pražském činžáku zastřelil německého odstřelovače a sám zasažen umírá. Ti, co přišli teď k nám, byli ti zlí, padouši a zloději.
Ivane kup si rifle a utíkej domů rychle!
Objevovaly se neskutečné historky o nabízené vojenské pomoci od Arabů a Indů. Co Američané? Mají moc práce s hlídáním Němců. Vykašlou se na nás. Dětské hlavy si potřebovaly složitý svět nějak zjednodušit, nějak uchopit a vyznat se v něm. Doposud jsme žili v jednoduchých schématech dobra a zla a potřebovali jsme si vytvořit schémata nová, ale stejně jednoduchá. Jedenáctiletý kluk začtený až po uši do foglarovek potřebuje vědět jasně, co je dobré a co špatné.
Na mezi pod tratí jsme vedli “vážné” politické debaty.
Kdyby byla válka, kdo by vyhrál? Američané mají atomovku. Ale Rusové už ji prý mají také. A silnější než Američani. Někdy jsme se pohádali , občas i trochu porvali. Ale Rusům v té době už nikdo z nás nefandil. Hry na válku skončily. Partyzánem nebo rudoarmějcem se nám najednou být už nechtělo. Naštěstí přišel bezbolestný Vinnetou a Old Shatterhand. Ti, jako výron čiré, nepolitické fantazie autora, nebudou nikdy zatíženi dětskou nemilostí, jako tehdy sovětští vojáci.
V této atmosféře se konal náš první skautský tábor na říčce Bobrůvce pod zříceninou Víckova. Ale za pár let byl “znormalizován” i tišnovský skauting.
V následujících letech začalo lámání českého národa. A toto lámání bylo úspěšné. A jako vždy ne díky Rusům, okupantům a vojenské síle, zkrátka nepříteli. Zlomili ho vlastní lidé – kolaboranti, zbabělci, prospěcháři.
Bilaků bylo najednou všude plno.
Děsivé jsou dnešní náhodné ankety, když se na toto datum zeptáte mladých lidí:
