KDYŽ SE TIŠNOV DOTÝKAL VELKÉHO FOTBALU
Když se řekne FOTBAL, nikdo ještě vlastně neví, o čem je přesně řeč. FOTBAL, to může být stotisícový kotel barcelonského Nou Camp, vladaři a celebrity v čestných lóžích, filigránsky sestřižený zelený pažit, úporný boj o pohár vítěze Ligy mistrů a nevyzpytatelné kličky božského Messiho. Jenže FOTBAL je taky hrbaté vesnické hřiště, donedávna většinou jen se škvárovým povrchem, zmatené poletování míče mezi – slovy jistého Hnátka z Houslic – 22 dřeváky z naší a sousední obce, v poločasové přestávce pak zvětralé pivo z kelímku a krásně nezdravý připálený klobás na papírovém tácku. Mohou se vůbec tyto dva tolik odlišné světy, jimž se oběma říká FOTBAL, někdy navzájem protnout? Nebo se alespoň jeden druhého dotknout?
Tišnov sice není vesnice, ale pokud jde o fotbal, má určitě blíž spíše k těm dřevákům než k Messimu. A přece byly v minulosti okamžiky, kdy se naše město různými způsoby doslova dotýkalo velkého fotbalu, byť to v některých případech vyšlo najevo vlastně až ex post. Pojďme si tyto chvíle společně projít...
DOTEK PRVNÍ – VLADIMÍR DOLEŽAL ( 1. část )
V tišnovské ulici Na Hrádku stojí už od roku 1920 gymnázium, přímo naproti němu přes silnici je školou spravované hřiště a hned pod ním se vyjímá na první pohled příjemný domek s pečlivě udržovanou zahradou. A právě v tomto domku bydlel po dobu téměř čtvrt století bez jakékoliv publicity – skoro se chce říct zcela bez povšimnutí – člověk, který v desítkách prvoligových fotbalových zápasů „kradl“ míče z kopaček i tak vyhlášeným šutérům, jakým byl třeba legendární sešívaný hrdina Pepi Bican. Od roku 1977 až do svého úmrtí dne 8. 7. 2000 tu měl svoje bydliště pan Vladimír Doležal, dlouholetý brankář druhdy slavného fotbalového týmu SK Olomouc ASO, který byl v době 2. světové války a těsně po ní po čtyři sezóny účastníkem nejvyšší fotbalové soutěže u nás.
Sportovní kariéra Vladimíra Doležala, kterému nikdo neřekl jinak než „Mirek“, je bohatě zachycena v albu plném fotografií, novinových výstřižků a vlastní rukou psaných poznámek. Hned od první stránky na Vás z jeho listů dýchne nejen atmosféra dávných fotbalových časů, ale především obrovská láska ke sportu toho, kdo si tuto pamětnickou knihu vedl. Z každého napsaného slova doslova vystupuje neodbytný pocit, že jeho autor měl v sobě něco, o čem už se dnešním „rádoby-sportovcům“ může většinou bohužel jen zdát – jasné vědomí, o čem že ten sport vlastně je, jaké místo v jeho životě zaujímá, co je to čest a fair play, co pro sportovce znamená tým spoluhráčů respektive parta kamarádů. Možná budu považován za naivního, ale nebojím se říct, že velmi podobně na sport nahlížela téměř celá tehdejší generace. V následujícím povídání budiž nám toto album důležitým průvodcem po dílčích etapách jednoho bohatého sportovního života; občas si z něj vypůjčíme i doslovné citace, neboť budou o mnoha věcech vypovídat daleko lépe než cokoliv jiného. Poznáte je podle uvozovkami ohraničené tučné kurzívy...
VELKÉ MEZIŘÍČÍ 1932-1939
Vladimír Doležal se narodil 17. 5. 1918 ve Velkém Meziříčí a po dokončení školy se vyučil sazečem. Volný čas vyplňoval už od chlapeckých let sportem, chodil cvičit do Sokola, věnoval se české házené a především ho to táhlo do fotbalové branky.
„SOKOL mně dal základy ke kázni, vytrvalosti, obratnosti, vztahu ke kolektivu, radost.“
Fotografie z alba výmluvně hovoří o šíři pohybových aktivit, které Mirek v mládí absolvoval: veřejné cvičení dorostu v Tasově, účast na desátém sletu v Praze v roce 1938, župní pětiboj v Třebíči, lyžařské závody na Čeřínku. A pak už hlavně fotbal, a zase fotbal. Družstvo SK Velké Meziříčí územně patřilo do tzv. Bradovy západomoravské župy
footballové a před válkou se probojovalo až do I.A třídy, což tehdy byla třetí nejvyšší hraná soutěž. Mladý brankář se brzy stal největší osobností týmu, takže byl v roce 1938 nominován i do mezižupního duelu Brno – Haná. Po utkání těchto soupeřů (s výsledkem 2:2) se dobový sportovní tisk doslova předháněl ve chvalozpěvech na mladého brankáře:
Největším objevem včerejška byl meziříčský brankař Doležal. S jistotou a klidem starého routinéra pochytal spoustu bezvadně střílených míčů, aniž by mu býval i nejobtížněji zachycený míč vypadl z rukou. Doležal je velikým talentem a je už dnes zralý na mužstvo nejlepší kvality.
Nebo:
Brno si se zdarem zaexperimentovalo: postavilo do branky Doležala z SK Velké Meziříčí, tedy hráče representačně dosud nevyzkoušeného. Ale zdařilo se to. Doležal se ukázal v nejlepším světle. Klidný, pohotový, silný a hbitý nedopustil se za celý zápas ani jediné chyby. Naopak v celé řadě situací zachraňoval ve velmi dobrém stylu, jenž ho staví v BZMŽF (zkratka Bradovy župy – pozn. aut.) na čelné místo hned vedle Burkerta. Očekáváme proto, že bude na něho brán nyní zřetel i při dalších representačních zápasech!
A do třetice:
Velké Meziříčí se nyní stane přístavem pro lovce footballistů. Mají tam totiž brankaře, který sám může vyhrát mistrovství župy. Při tom netrpí trémou, je pružný, rychlý, klidný a co si na něm nejvíce ceníme, nezná míče, který by neuměl ztlumit. Má zkrátka dary, které příroda u nás dala jen Pláničkovi. Rozhodně o něm v brzku ještě uslyšíme.
Slova o přístavu pro lovce se stala prorockými, neboť o brankáře Doležala se v průběhu roku 1939 začali zajímat šíbři minimálně tří špičkových klubů. A tak se brzy v Moravském Slově objevil titulek O přestup Doležala do SK Židenice a pod ním o něco menším písmem SK Velké Meziříčí je ochoten vyjednávat. V článku se psalo: Moravské Slovo zmínilo se o úmyslu SK Židenice získati pro sebe výborného meziříčského brankaře Mirka Doležala, který ve svých výkonech je znám po celé Moravě a který si za svou rutinu i styl vydobyl přezdívky moravského Pláničky. Jistě by to byla pro židenický team výborná akvisice a jeho mateřský klub nestavěl by se nikterak v cestu umožniti Doležalovi ještě vyššího vzestupu. U vedení SK Velké Meziříčí panuje totiž přesvědčení, že pod dobrým vedením a pod zkušeným trenérem by se Doležal vypracoval na výši, které v meziříčském klubu sotva dosáhne, neboť zde nemá té příležitosti, jako by měl v Židenicích. Přestup by se ovšem musel díti za několika předpokladů, z nichž první je opatření Doležalovi pevného zaměstnání.
Do hry ovšem vstoupila i pražská AC Sparta. Jeden novinový článek na toto téma přetiskujeme v originále, v druhém se píše: Zájem pražské Sparty o brankaře SK Vel.Meziříčí, Doležala, se v poslední době obnovil, ale zatím oba kluby se příliš rozcházejí v cifře odstupného. SK Vel.Meziříčí, v němž Doležal je nejen výborným brankařem, ale kde je velmi oblíben, má též zájem o jeho existenci a proto chce při eventuelním uskutečnění přestupu mít zaručeno, že hráč dostane dobré zaměstnání.
K citaci z dobových novin doplňme jednu důležitou informaci. Ve fotbalové lize, která začala na podzim 1938 s dvanácti účastníky a z níž po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava musel odstoupit ŠK Bratislava, obsadil brněnský SK Židenice v konečné tabulce 6. místo a Sparta skončila dokonce první!
Přesto se ale vše vyvinulo úplně jinak. Ve chvílích, které měly mladému brankáři rozhodujícím způsobem ovlivnit celý budoucí život, měl nakonec nad prvoligovými týmy navrch někdo třetí. A tak se v tisku objevil titulek další, tentokrát už definitivně pravdivý: Brankař Doležal do SK Olomouc ASO. V krátkém článku autor skrytý pod značkou –vhk píše: SK Velké Meziříčí byl požádán SK ASO Olomouc o uvolnění brankaře Doležala, který již tolikráte na sebe upozornil svými výtečnými výkony. Doležalův mateřský klub jej velmi nerad bude ztrácet, činovníci SKVM však nechtějí brzdit Doležalův vzestup a jsou ochotni Doležala uvolnit, ovšem za určitých předpokladů a podmínek, které budou dojednány až po čtvrtečním tréningovém zápasu, v němž má být Doležal v Olomouci vyzkoušen. Není pochyby o tom, že hráč třídy Doležalovy by byl pro divisní team SK Olomouc ASO cennou posilou.
A tak se Vladimír Doležal stal 15. 3. 1940 hráčem SK Olomouc ASO a v jeho dresu už absolvoval i rozhodující zápas Moravskoslezské divise, v němž SK ASO na starém hřišti u Hradiska remizoval s SK Rolný Prostějov 2:2. Na postup do ligy to bohužel nestačilo, neboť Prostějovští měli už z podzimní části k dobru příliš velký náskok, který nebylo možno dohonit.
„Tak jsem začal svoji pouť po hřištích Moravy a Čech a po roce 1945 i Slovenska. Jaké to bude? Hodně záleží na mně! Uvidíme!“
Pokračování příště
Odbočka č. 1 : nutný exkurs po historii fotbalu v Olomouci
Fotbalový klub SK Olomouc ASO, jehož se stal Vladimír Doležal hráčem, není historickým předchůdcem dnešní prvoligové olomoucké Sigmy. Klub vznikl 1. 10. 1912 jako SK Olomouc, od roku 1937 jej začal finančně podporovat olomoucký velkoobchodník Josef Ander a do názvu byla vložena zkratka jeho firmy ASO – Ander a Syn Olomouc. Po únoru 1948 se klub krátce jmenoval Sokol Olomouc ASO a poté až do svého zániku v roce 1951 nesl název Sokol OD Olomouc.
Dnešní Sigma byla založena na přelomu léta a podzimu 1919 jako FK Hejčín (předměstí Olomouce), poté se až do roku 1946 jmenovala SK Hejčín, nakrátko HSK BH Olomouc a od změny režimu šlo s různými obměnami prakticky vždy o Moravské železárny (ZSJ MŽ, DSO Baník MŽ, Spartak MŽ, TJ MŽ, Sigma MŽ). V našem povídání bude v posledním díle i o tomto klubu ještě řeč.
V loňské sezóně hrál v druhé nejvyšší fotbalové soutěži České republiky ještě další olomoucký tým – 1. HFK Olomouc. Ten pro změnu historicky navazuje hned na tři místní kluby, FC Lokomotivu Olomouc, FK Hodolany (také na ně ještě dojde) a především na FK Holice 1932, což je číslovka udávající rok jeho založení.
V padesátých létech hrál v Olomouci „velký fotbal“ také vojenský klub. V roce 1952 vznikla Křídla vlasti Olomouc, která byla společně s Tankistou Praha a Červenou hviezdou Bratislava okamžitě administrativně zařazena přímo do nejvyšší soutěže. Po dvou sezónách tým z 1. ligy sestoupil, v roce 1956 byl klub přejmenován na VTJ Dukla Olomouc a v roce 1975 přemístěn jako VTJ Letec z Olomouce do Hradce Králové.
Historickými peripetiemi prošel i Andrův stadion, na němž dnešní Sigma hraje svoje ligové či mezinárodní zápasy a který už sedmkrát posloužil i české reprezentaci (naposledy jsme zde utrpěli letos v březnu kvalifikační debakl 0:3 od Dánska). Stadion se začal na popud Josefa Andera budovat v roce 1938 a byl dokončen o dva roky později. Dominantní železobetonová tribuna byla bohužel na konci války zničena, když vojáci Wehrmachtu vyhodili do povětří muniční sklad,
který v útrobách tribuny zřídili. Provizorní dřevěná tribuna pak sloužila až do roku 1976. Od roku 1950 muselo být sportoviště přejmenováno na Stadion Míru a teprve v roce 1993 mu bylo navráceno původní jméno. Po zániku SK ASO hrávalo na zdejším trávníku až do roku 1955 vojenské družstvo Křídla vlasti, v dalších létech patřil chátrající stadión městu a krátce i Slavoji Zora Olomouc. Teprve v roce 1969 jej dostala k bezplatnému užívání tehdejší TJ Sigma MŽ Olomouc a to už jsme vlastně u klubu, který sportoviště využívá dodnes.
Václav Seyfert st.
