KDYŽ SE TIŠNOV DOTÝKAL VELKÉHO FOTBALU
Když se řekne FOTBAL, nikdo ještě vlastně neví, o čem je přesně řeč. FOTBAL, to může být stotisícový kotel barcelonského Nou Camp, vladaři a celebrity v čestných lóžích, filigránsky sestřižený zelený pažit, úporný boj o pohár vítěze Ligy mistrů a nevyzpytatelné kličky božského Messiho. Jenže FOTBAL je taky hrbaté vesnické hřiště, donedávna většinou jen se škvárovým povrchem, zmatené poletování míče mezi – slovy jistého Hnátka z Houslic – 22 dřeváky z naší a sousední obce, v poločasové přestávce pak zvětralé pivo z kelímku a krásně nezdravý připálený klobás na papírovém tácku. Mohou se vůbec tyto dva tolik odlišné světy, jimž se oběma říká FOTBAL, někdy navzájem protnout? Nebo se alespoň jeden druhého dotknout?
Tišnov sice není vesnice, ale pokud jde o fotbal, má určitě blíž spíše k těm dřevákům než k Messimu. A přece byly v minulosti okamžiky, kdy se naše město různými způsoby doslova dotýkalo velkého fotbalu, byť to v některých případech vyšlo najevo vlastně až ex post. Pojďme si tyto chvíle společně projít...
DOTEK PRVNÍ – VLADIMÍR DOLEŽAL
( 3. část )
( 1. část vyprávění naleznete na adrese: http://www.tisnoviny.cz/obsah/kdyz-se-tisnov-dotykal-velkeho-fotbalu-11 )
( 2. část vyprávění naleznete na adrese: http://www.tisnoviny.cz/obsah/kdyz-se-tisnov-dotykal-velkeho-fotbalu-12 )
Z BRANKY NA TRENÉRSKOU LAVIČKU
„Od roku 1950 jsem se věnoval trenérské činnosti. Co mne k tomu vedlo ? Budu upřímný – také možnost finančního nadlepšení, ale zejména vztah k fotbalu, stálá pohybová činnost a styk s mládím“
V pouhých 32 letech se Vladimír Doležal přesunul z fotbalové branky na post trenéra. Jeho první štací bylo družstvo SK Hejčín-Olomouc. Hejčín byl už od roku 1919 jako městská čtvrť součástí Olomouce, ale původně šlo o samostatnou historickou obec na severozápadě města, o které se první zmínky objevily dokonce už v 11. století. Fotbalově byl kdysi tento klub dokonce někde na počátku dnešní prvoligové Sigmy. Název se ovšem měnil ještě vícekrát a také Mirek Doležal působil v tomto klubu jako trenér opakovaně – v jeho hlavní trenérské éře se jednalo o SK Moravské železárny a tým se ve struktuře československých fotbalových soutěží pomalu prodíral nahoru. Ve vzpomínkovém albu nejprve narazíme na poznámku, že „Vedení podniku děkuje za postup divize“ a odtud pak už MŽ 
další dlouhá léta usilovaly o postup až do první ligy. V regionálním tisku bylo samozřejmě snažení olomouckých fotbalistů důkladně sledováno a nejednou je mělo přiblížit i vyjádření samotného trenéra. Když Vladimír Doležal k mužstvu v šedesátých létech znovu nastoupil jako staronový kouč, nechal se v novinovém rozhovoru mimo jiné slyšet, že „... morálka u hráčů je dobrá a účast narušují jen ti, kteří hrají závodně hokej. Tento sport je však částečně udržuje v dobré kondici, i když při něm jde o jiné fyzické návyky jako u kopané. ... Volil jsem i zimní přípravu v bazénu, protože voda je výborná pro uvolnění svalstva a dýchacích cest...“ Přestože Olomouc tehdy ještě zdaleka nepatřila ke špičce zdejší kopané, absolvoval Doležalův tým čas od času i zahraniční cesty, například desetidenní výpravu do Lipska nebo zájezd do polského Krakova.
Mezi svěřenci trenéra Doležala najdeme v družstvu SK Moravské železárny Olomouc několik velmi zajímavých jmen. Mezi tyčemi, tedy tam, kde právě Mirek strávil svou hráčskou kariéru, to byl Antonín Kramerius. Tento gólman pak přestoupil v roce 1962 z Olomouce do pražské Sparty, dvakrát s ní získal titul mistra republiky a odchytal v lize celkem 198 zápasů. V sezóně 1964-65 se mu dokonce podařilo vydržet 1017 minut bez obdržené branky, čímž se stal v tomto směru ligovým rekordmanem. Zúčastnil se 
také nepříliš vydařené olympiády v Mexiku 1968 a dvě utkání odchytal i za reprezentační mužstvo ČSSR, kde nebylo jednoduché se v konkurenci Ivo Viktora a Alexandra Vencela prosadit. Další, dnes již téměř zapomenutou osobností, byl Miroslav Rödr. Ten pro změnu po čase zakotvil v pražské Dukle a v jejích barvách střílel branky i v Poháru mistrů evropských zemí, což byl předchůdce dnešní Ligy mistrů. Olomoucký spoluhráč Fridecký na něj vzpomínal: „Ten měl takovou ránu, že to brankář buď pustil do sítě nebo vyrazil. Jednou míč napálil z trestňáku do břevna, já hrál posledního a musel jsem utíkat zpátky, protože ten míč se odrazil až za mne! A to jsem stál na půlce.“ Z povědomí českých fanoušků se nakonec Rödr vytratil po své emigraci z republiky.
Nejvěhlasnějším svěřencem Mirka Doležala byl ovšem zcela nepochybně Karel Brückner. Jako aktivní fotbalista byl uznávaným tvůrcem hry olomouckého týmu, nakrátko pak zkusil i první ligu v dresu Baníku Ostrava a po návratu do Olomouce se v roce 1973 stal hrajícím trenérem týmu, který tehdy sice působil v divizi, ale to byla v té době až čtvrtá nejvyšší soutěž! První postup přišel prakticky ihned a o něco později se po reorganizacích tým ocitl v tehdejší národní lize, což bylo hned pod 1. ligou. Do ní se ovšem probojoval až za trenéra Zemana v roce 1982. Karel Brückner už v té době vedl brněnskou Zbrojovku, další angažmá pak získal v Žilině, Vítkovicích, Drnovicích, Interu Bratislava a samozřejmě několikrát opakovaně znovu v mateřské Olomouci. U reprezentace začal jako trenér týmu do 21 let a s ním získal stříbro na mistrovství Evropy v roce 2000. V „áčku“ národního týmu byl zpočátku asistentem o několik generací mladšího Jozefa 
Chovance; od něho pak tým převzal koncem roku 2001 a působil u něj až do roku 2008, přičemž česká reprezentace se v té době pod jeho vedením probojovala z kvalifikací na úplně všechny dostupné šampionáty (2x mistrovství Evropy, 1x mistrovství světa). Vrcholu dosáhl Brücknerův kolektiv na EURO 2004 v Portugalsku, kde oslnil celou Evropu nádherným útočným fotbalem, kterým dovedl český tým k bronzové medaili. Krátce pak ještě zkoušel jako trenér pozvednout reprezentaci Rakouska a v roce 2009 pověsil řemeslo na hřebíček. Je víc než pravděpodobné, že něco z trenérských metod svého „dávného učitele“ Doležala se mu určitě zadřelo pod kůži a že to pak třeba i nevědomky využil při své úspěšné kariéře.
Posledním trenérským působištěm Vladimíra Doležala byla TJ Sigma Hodolany, jehož první mužstvo dovedl v roce 1969 k postupu do tzv. župního přeboru tehdejšího Severomoravského kraje. Také Hodolany byly – podobně jako Hejčín – součástí Olomouce od roku 1919, jinak jako obec existovaly pro změnu na východní části města už ve 13. století. Fotbalové Hodolany se nakonec na počátku nového století sloučily s dalšími historickými kluby regionu a dnes jsou součástí třetiligového 1. HFK Olomouc.
ZNOVU NA ZELENÉM TRÁVNÍKU
Mirek Doležal ovšem s koncem hráčské kariéry neopustil fotbalovou branku definitivně. Již v šedesátých létech začaly být velmi populární vzpomínkové zápasy „starých gard“, ať už šlo o duely olomoucké jedenáctky proti Brnu, Prostějovu a především nejednou také proti družstvu internacionálů ČSR.
„Obnovujeme vzpomínky na zašlé dobré časy ...“
Pamětnické zápasy dosahovaly mezi diváky značné obliby a návštěva na nich se zpravidla pohybovala dokonce mezi dvěma až třemi tisíci diváky. V tisku se pak objevovaly podrobné referáty z průběhu boje, takže o utkání Olomouc – Prostějov 1:2 se například psalo: „... bývalí ligoví a divisní hráči měst Olomouce a Prostějova nám předvedli i přes to, že bříška některých z nich se již pořádně zaoblila a vlasy většiny z nich již prokvétají stříbrnými nitkami, opravdu pěknou kopanou...“ Ani při hodnocení veteránských klání nešetřili novináři kritikou, takže v článku popisujícím souboj Olomouc – Brno s výsledkem 6:1 pro domácí bylo možno se pro změnu dočíst, že „... mužstvo Brna nebylo sehráno a nestačilo také fysicky, i když stále velmi pěkně kombinovalo...“ nebo že „... Smékal chyboval zbytečně dlouhým driblingem ...“
Vrcholem byla setkání olomouckých legend s družstvem bývalých reprezentantů ČSR, při nichž se scházely opravdové osobnosti československé fotbalové historie. V duelu, který 7. října 1962 dopoledne skončil v Olomouci remízou 3:3, se představili na jedné straně mimo jiné brankář Bokšay, Bouček, Bican, Kopecký či Puč, v dresu domácích pak Doležal, Krupka, Vojtíšek či Nožíř. V dalším utkání, které „XI. čs. representantů“ vyhrála 5:2, nastoupili pro změnu Plánička, Senecký, Říha či Vytlačil. A branky střílel stejně jako před léty především Bican... Právě v takovémto střetnutí se Mirek Doležal objevil ve fotbalové brance skutečně naposledy.
TIŠNOVSKÁ LÉTA
Prošli jsme sportovní kariéru Vladimíra Doležala od počátků ve Velkém Meziříčí přes aktivní léta v Olomouci až po období trenérské, ale o Tišnovu s výjimkou samotného úvodu vyprávění dosud nepadla ani zmínka. Jak se tedy Doležalovi vůbec v našem městě ocitli?
Na úplném počátku tišnovské stopy v historii Doležalovy rodiny stojí paní Božena Vránová. Byla to teta brankářovy manželky a do Tišnova se dostala již mezi světovými válkami jako kuchařka zdejšího duchovního Aloise Smrže. Ten 
v roce 1934 postavil v ulici Na Hrádku téměř přesně naproti tehdejšímu Reformnímu reálnému gymnasiu rodinný dům, který společně s ním obývala i jeho kuchařka. V době komunistického režimu byla samozřejmě rozloha domu vládnoucím vrstvám trnem v oku, takže původní majitelé směli obývat pouze jedno patro a do zbytku domu byli direktivně nastěhováni nájemníci. Po smrti Aloise Smrže, který své kuchařce dům odkázal, pracovala paní Vránová v padesátých létech v nemocnici a po čase se provdala za ovdovělého zdejšího občana Jana Mahra. Když počátkem 70. let zemřel i on (a nájemníci už byli v přece jen volnějších časech z domu vystěhováni), cítila se v rozlehlém obydlí příliš osamělá a nabídla své neteři ve svém tišnovském domě stálé bydlení.
Vladimír Doležal, který vychovával se svou manželkou dceru Marii a syna Vladimíra mladšího, však v té době ještě pracoval v Olomouci jako vedoucí výroby v Moravských tiskařských závodech, takže přesun do města pod Květnicí vyřešil po etapách. V Tišnově se nejprve objevila v roce 1971 jeho dcera, provdaná za rovněž olomouckého rodáka 
Miroslava Šmída a v domku pratety Mahrové k nim brzy přibyli i jejich dva synové Martin (*1973) a Michal (*1975). Teprve v roce 1977, kdy si začal užívat zaslouženého důchodu, se bývalý prvoligový brankář s manželkou přestěhovali do domku ke Šmídovým a v původním olomouckém bydlišti tak zůstal pouze jejich syn se svou rodinou.
Také v Tišnově poznali budoucí spoluobčané Vladimíra Doležala hlavně jako „Mirka“, málokdo z nich ovšem věděl, že se jedná o bývalého vynikajícího fotbalistu. Ten ale na sport ani jako penzista nezanevřel. Chodil na Ostrovec sledovat jak dění na zeleném pažitu, tak také zápolení na sousední červené antuce, neboť oba jeho vnuci se stali aktivními tenisty místního klubu a zeť Miroslav Šmíd dokonce pět let (1987-1992) zastával post předsedy celého tenisového oddílu. Oba synové hráli úspěšně nejprve v žákovských a dorosteneckých družstvech, mladší Michal se pak už ve svých 15 letech stal členem tenisového „áčka“ dospělých a v jeho barvách pak odehrál téměř deset sezón (než se oženil do kanadského 
Montrealu, kde žije dodnes). Dědeček Doležal po jistou dobu tenistům vypomáhal i jako správce areálu a brigádnicky se dokonce v osmdesátých létech aktivně podílel na výstavbě víceúčelové haly u sokolovny, kde poté působil také jako dozor tamního provozu.
Vladimír Doležal zemřel 8. července roku 2000 v Tišnově, jeho manželka ukončila svou životní pouť v září letošního roku. Manželé Šmídovi i starší syn Martin v domě Na Hrádku dodnes bydlí – a není vůbec vyloučeno, že třeba časem vyroste z nejmladších potomků jejich rodiny další sportovec, který naváže na bohatou dráhu svého úspěšného olomouckého předka.
Konec
Dotek druhý bude věnován tišnovskému rodákovi JUDr. Rostislavu Majorovi, který byl v létech 1952-1954 předsedou Ústřední sekce kopané, tedy předchůdce pozdějšího Československého fotbalového svazu a dnešní Fotbalové asociace České republiky.
Václav Seyfert st.
