KDYŽ SE TIŠNOV DOTÝKAL VELKÉHO FOTBALU
Když se řekne FOTBAL, nikdo ještě vlastně neví, o čem je přesně řeč. FOTBAL, to může být stotisícový kotel barcelonského Nou Camp, vladaři a celebrity v čestných lóžích, filigránsky sestřižený zelený pažit, úporný boj o pohár vítěze Ligy mistrů a nevyzpytatelné kličky božského Messiho. Jenže FOTBAL je taky hrbaté vesnické hřiště, donedávna většinou jen se škvárovým povrchem, zmatené poletování míče mezi – slovy jistého Hnátka z Houslic – 22 dřeváky z naší a sousední obce, v poločasové přestávce pak zvětralé pivo z kelímku a krásně nezdravý připálený klobás na papírovém tácku. Mohou se vůbec tyto dva tolik odlišné světy, jimž se oběma říká FOTBAL, někdy navzájem protnout? Nebo se alespoň jeden druhého dotknout?
Tišnov sice není vesnice, ale pokud jde o fotbal, má určitě blíž spíše k těm dřevákům než k Messimu. A přece byly v minulosti okamžiky, kdy se naše město různými způsoby doslova dotýkalo velkého fotbalu, byť to v některých případech vyšlo najevo vlastně až ex post. Pojďme si tyto chvíle společně projít...
DOTEK TŘETÍ – JUDr. ROSTISLAV MAJOR
( 3. část )
( 1. část vyprávění naleznete na adrese: http://www.tisnoviny.cz/obsah/kdyz-se-tisnov-dotykal-velkeho-fotbalu-31 )
( 2. část vyprávění naleznete na adrese: http://www.tisnoviny.cz/obsah/kdyz-se-tisnov-dotykal-velkeho-fotbalu-32 )
PLANTÁŽE
V minulém pokračování, popisujícím tvrdý život v koncentračním táboře Dachau i tamní fotbalová zápolení, padlo několikrát slovo „plantáže“. Je tedy na čase vysvětlit, oč se vlastně jednalo. Citujme nejprve z několika již jmenovaných publikací. V knize „To bylo Dachau“ její autor Stanislav Zámečník na str. 77 uvádí: „Na výstavbu tábora v roce 1937 navázaly rozsáhlé práce k zúrodnění půdy pro velkou plantáž léčivých bylin situovanou vedle tábora, na východní straně. Bylo nutno vykopat kilometry odvodňovacích příkopů a na močálovitou půdu navrstvit humusovitou zem. ... Plantáž se stala základním podnikem společnosti SS „Deutsche Versuchsanstalt für Ernährung und Verpflegung GmbH.“ (Německý výzkumný ústav pro výživu a stravování - pozn.aut.), kterou 29. 1. 1939 založil Osvald Pohl. Do pozdního léta 1939 byly v podstatě dokončeny velké stavby mlýnu na pepř, laboratoří a skleníků.“
V „Almanachu Dachau“ hned v úvodu při popisu tábora píše Rudolf Tyller: „...mimo vlastní rámec tábora s ním sousedily rozsáhlé plantáže, majetek vyšších vedoucích SS, kde se vyráběl mimo jiné německý pepř a výtažek vitaminů pro známé pokroutky, za války v továrnách rozdávané...“
Plantáže, to ale nebyly pouze ony pozemky či skleníky, kde se pěstovaly především gladioly, calendula (měsíček lékařský) a další byliny. Součástí celého komplexu byly také již zmíněné laboratoře, v nichž se rostliny zpracovávaly s cílem získat z nich co nejvíce vitamínu C, neboť 
citrusových plodů byl v době války nedostatek a látek potřebných pro zdraví se zoufale nedostávalo jak německému obyvatelstvu, tak především vojákům na frontách. Probíhal tu v podstatě na toto téma vědecký výzkum, který zaměstnával velké množství lidí. Řadoví vězni tvrdě pracovali přímo na plantážích, ti erudovanější pomáhali v laboratořích či v knihovně.
Plantáže vstoupily do historie tábora i tím, že zde v roce 1943 začal vycházet první český táborový časopis, nazvaný „Plantážník“; s podtitulem „časopis pro obveselení a pro kratochvíli 
heftlingů“. I přes uvolněnější atmosféru byla tato činnost stále velmi nebezpečná a probíhala v bojových podmínkách - „redakční místnosti“ se například říkalo Press, protože se nacházela mezi stroji, v nichž se lisovaly listy gladiol. Není žádným překvapením, že společně s profesorem Josefem Benešem byl „redaktorem“ tohoto listu, jehož všechny exempláře se podařilo načerno propašovat domů, také Slávek Major.
Na jednu z velkých osobností, která byla v Dachau rovněž internována a pro plantáže byla 
nepostradatelná, vzpomíná v almanachu spoluvězeň Karel Kašák: „...mezi českými kněžími v Dachau je tříčlenná skupina jesuitů ... a patří k ní i profesor řádové filosofie Dr. František Němec. V překladatelském oddělení plantáží byl Dr. Němec hlavním opěrným sloupem veškeré práce, překládal do němčiny vědecké spisy a brožury z ruštiny, finštiny, angličtiny, francouzštiny, latiny, litevštiny, dánštiny, švédštiny a kromě toho jako chemik spolupracoval i při theoretickém řešení problémů ve výzkumné laboratoři...“
Doktor Němec měl v životě Rostislava Majora již zakrátko sehrát velmi zajímavou a důležitou úlohu. Nebyl ale v tomto směru z perzonálu plantážních laboratoří jediný. Mezi zkumavkami a dalším skleněným nádobím, které Slávek chodíval s dalšími vězni pravidelně umývat, se totiž pohybovala ještě jedna osoba ... a ta do Slávkovy budoucnosti promluvila zdaleka nejvíc. Byla to mladá slovinská laborantka Anna.
Odbočka, kterou nelze vynechat: Anna Filipić a její rodina
Aniččin tatínek se narodil v Korutanech jako Rakušan. Osud ho ale za velmi zvláštních okolností zavál do Jugoslávie. Narukoval tehdy s dalšími kamarády do rakousko-uherské armády a očekával společně s nimi přesun na ruská bojiště první světové války. Když ale vojenští páni zjistili, že je mlynářem, rozhodli se umístit jej ve strategicky důležitém mlýně v bosenské Banja Luce. Protestoval, nechtěl se odtrhnout od svých přátel, odcházejících do Ruska, nebylo mu to ovšem nic platné. Paradoxně mu ale tento vojenský rozkaz nakonec zachránil život - z ruské fronty se ani jeden z jeho kamarádů nevrátil.
V Banja Luce se pak oženil; jeho manželka byla Slovinka a v květnu 1925 do rodiny přibyla i Anička. Protože bylo zřejmé, že na návrat do Rakouska to nevypadá, začal usilovat o udělení jugoslávského občanství. Jakkoliv jeho žádost dlouho vypadala 
nadějně, po nástupu Hitlera k moci se celý úřední proces zastavil. Dlouhá léta se i poté nadále věnoval práci ve mlýně, který patřil místnímu klášteru, konkrétně řádu trapistů, a jehož ředitelem byl Němec jménem Vogt. Ten když po čase zjistil, že práce je pro stárnoucího mlynáře již příliš namáhavá, nabídl mu místo v malém, méně náročném mlýně v německém Dachau.
Nic netušící rodina se tak ocitla v místě, které již pro mnohé bylo spíš peklem. Tatínek začal působit ve zdejším mlýně a ještě zdaleka ne dvacetiletá Anna nastoupila na místo laborantky v zařízeních plantáží.
OSVOBOZENÍ TÁBORA
Koncentrační tábor v Dachau byl osvobozen 42. a 45. pěší divizí americké armády 29. dubna 1945. Podle oficiální zprávy generála Dwighta D. Eisenhowera američtí vojáci osvobodili na 32.000 vězňů, přičemž zneškodnili 30 příslušníků 
stráže tábora z SS-Totenkopfverbände. Historické prameny však rovněž uvádějí, že zhrození pohledem na zubožené vězně a na železniční vagóny plné mrtvých těl, postříleli američtí vojáci bez řádného soudu i dosud neujasněný počet neozbrojených německých válečných zajatců, kteří se po tvrdých bojích na východní frontě zotavovali v nedaleké nemocnici. Část z nich byla zřejmě zabita také samotnými vězni, kterým američtí vojáci dodali zbraně.
Ještě před tím, když už bylo zřejmé, že spojenecká vojska se blíží a válka je tudíž pro Němce definitivně prohraná, ovšem došlo k pozoruhodné události. Vězeň Jan Brlica, který uklízel velitelskou kancelář, zde objevil na drobné kousky roztrhaný telegram z 18. dubna, z jehož 
útržků bylo možno rozluštit rozkaz říšského vůdce SS Heinricha Himmlera, že „žádný vězeň se nesmí dostat živý do rukou nepřítele.“ V laboratoři pak společně se Slávkem Majorem a dalším vězněm Jirkou Helem všechny útržky zprávy složili a nalepili na celofán, aby byla čitelná z obou stran. Takto poskládanou depeši převzala Anička a na kole ji z Dachau vyvezla na příslušná místa, odkud měla být postupující americká armáda 
upozorněna, že tábor je třeba osvobodit přednostně, neboť vězňům zde hrozí hromadná likvidace.
Stanislav Zámečník sice v několikrát vzpomínané knize „To bylo Dachau“ tvrdí, že zachycená zpráva byla špatně interpretována, neboť se údajně týkala koncentračního tábora ve Flossenbürgu a nikoliv v Dachau, ale ani tento fakt na statečnosti všech aktérů události vůbec nic nemění. Ostatně, kdo ví, jak to bylo doopravdy...
Trvalo ještě téměř měsíc, než bylo vězňům z osvobozeného tábora dopřáno vrátit se zpět do vlasti. Čas náhle nabyté svobody trávil každý z nich různým způsobem, nicméně Slávek Major zvolil ten nejoriginálnější - oženil se s Aničkou. Svatba se konala přímo v Dachau 19. května 1945, oddávajícím byl výše vzpomínaný jezuitský kněz Dr. František Němec a jedním ze svědků další spoluvězeň, hrabě František Bořek-Dohalský.
Ještě jedna vsuvka: František Bořek-Dohalský
Tento vzácný svatební svědek byl v ne tak dávné době první československé republiky blízkým spolupracovníkem prezidenta Masaryka jako diplomat na velvyslanectví v Londýně a do Dachau se dostal v srpnu 1942 dva měsíce po svém zatčení, které jej za spolupráci s domácím odbojem zastihlo přímo ve funkci legačního rady vídeňského 
velvyslanectví. A protože život je plný paradoxů, jedním z jeho dachovských spoluvězňů byl i „ještě včerejší“ diplomatický kolega Dr. Franz Sobek, ministerský rada spolkového Kancléřství Rakouska a rodák z Brna. Ten na příchod Dohalského do tábora vzpomínal: „... přes svůj zubožený stav nebyl uznán za invalidu - a tím byl zachráněn před invalidním transportem a před smrtí plynem. V lágru, v této veleobci spiklenců-kolaborantů, ihned se rozšířila zpráva: je zde první legační rada čs. velvyslanectví Bořek-Dohalský - SOS! Ihned se ho ujali Rakušané, Češi i Poláci a nenápadně se oň starají. První problém: dostatek jídla! SS-manský český kuchař Krobot se staral o chléb. Domácí pantofle - opatřil Vídeňák Pepi Pospischil: ukradl SS-manské boty - a za uříznuté holinky vyhandloval při výjezdu do Dachau-města chléb pro své „koně“ (12 Čechů a Poláků). Takto získané pantofle dostal přítel Dohalský! ... Pro Dohalského se opatřily medikamenty a dobré komando na plantážích mezi Čechy a Rakušany...“
Františkovi bratři na rozdíl od něj bohužel válku nepřežili; Antonín zemřel v září 1942 v Osvětimi a nejmladší Zdeněk v únoru 1945 v Terezíně. Potomci slavného hraběcího rodu však na území republiky žijí dodnes: Františkův vnuk Václav byl například švagrem a dobrým přítelem zpěváka Karla Zicha a jako by symbolicky oba dva zemřeli během jediného měsíce roku 2004.
PRAHA
František Bořek-Dohalský, s nímž Anička Majorová strávila 23. května 1945 celou zpáteční cestu autobusem z Dachau do Československa tak říkajíc „místo svatební noci“, měl zájem vzít čerstvě ženatého Slávka s sebou do diplomatických služeb. (Sám byl brzy jmenován vyslancem osvobozené republiky v Rakousku.)
Nestalo se tak. Slávek zůstal v Praze - bydlel nejprve u doktora Němce, později v prostorách kostela svatého Ignáce na Karlově náměstí, než se mu podařilo pro nově založenou rodinu získat nájem v domě na Smíchově, nedaleko 
„okružní“ ulice Na Hřebenkách. Po pracovní stránce přijal nabídku někdejšího spoluvězně Ladislava Kopřivy, který se stal předsedou Zemského národního výboru, a působil v postavení jeho osobního tajemníka. A učinil i krok, který byl v té době poměrně obvyklý a snadno pochopitelný u celé řady bývalých válečných vězňů: pod vlivem osobních zkušeností z Dachau, kde mu němečtí komunisté svou statečností zachránili život, vstoupil do Komunistické strany Československa.
V roce 1947 se manželům Majorovým narodil syn Rostislav, o dva roky později druhý syn Petr. A Slávek se vedle svého zaměstnání pomalu nevědomky blížil k tomu, co měl před svým nešťastným zatčením vůbec nejraději - ke sportu...
Pokud jste si správně povšimli, že v dnešním pokračování nepadla o fotbale jediná zmínka, v závěrečném díle to bude napraveno. Konečně bude řeč i o tom, jak se Rostislav Major „dotkl“ velkého fotbalu coby šéf tehdejší Ústřední sekce kopané Sokola. Ale nejen o tom...
Pokračování příště
Václav Seyfert st.
