Nejsem já ze žádné školy, divočinu slov mi nech!
V různých literárních článcích o Anně Pammrové se dočteme o jejím zaujetí spiritismem a theosofií. Co je to onen spiritismus a co se skrývá pod podivným slovem theosofie? Ale dovolte mi začít trochu obšírněji, protože bez historického kontextu a pochopení inspiračních zdrojů, ze kterých zvláště theosofie vznikla, by tento pojem zůstal jen jakousi poblázněnou pseudoduchovní epizodou, zasluhující si jen nemilosrdný odsudek, který je sdílen po dnešní dny ve „vzácné shodě“ současnou vědou i některými církevními kruhy.
Velká francouzská revoluce s uctíváním bohyně Rozumu nepřinesla kýžené osvobození člověka od náboženství. Zavírání chrámů a rušení klášterů mělo za následek vše možné, jen ne zbavení člověka „slepé“ víry. Osvícenství, které reagovalo na rigidní barokní katolicismus, přineslo mnoho pozitivních změn, ale nedokázalo odpovědět na to podstatné – vrozenou spiritualitu lidské duše. Až ve XX. století tuto přirozenou vlastnost člověka dokázal pojmenovat švýcarský psychiatr a myslitel C. G. Jung:
„Podle mého názoru mají náboženství se vším, čím jsou a o čem vypovídají, tak blízko lidské duši, že je psychologie smí přehlížet ze všeho nejméně.“
Náboženstvím se zde myslí jakékoliv transcendentní směřování člověka, nejen již zavedené 
náboženské konfese. Čím více se stává západní křesťanství strnulým, neschopným reflektovat přicházející problémy světa, tím více se objevují nové duchovní proudy. Mnohé z nich skončí ve slepých uličkách náboženských sekt a hnutí, jiné zaniknou a rozplynou se v dějinných epochách válek a politických zvratů.
Spisovatelka, mystička, vzdělaná žena Anna Pammrová byla jednou z mnoha lidí své doby, kterou inspiroval a ovlivňoval nový duchovní směr – theosofie.
Zakladatelkou tohoto směru byla zvláštní a rozporuplná osoba, Ruska Helena Petrovna Blavatská (HPB). Založila tzv. Theosofickou společnost, která se za nedlouho rozšířila do mnoha zemí světa, kde se zakládaly pobočky a různé theosofické spolky, pořádající přednášky o transcendentních tématech. Pěstoval se okultismus mnoha směrů, žádná duchovní témata nebyla tabu.
Pod heslem Žádná víra nepřevyšuje Pravdu se HPB odkazuje na tradice gnosticismu, hermetických prastarých učení, antických filosofických škol. Velkým zdrojem, který objevuje HPB pro theosofii jsou dálnovýchodní učení z Indie a Tibetu. Theosofie se tak stává jakousi syntézou těchto učení.
Bohužel, osobní život HPB nebyl právě dokladem „serióznosti“ theosofie v očích mnoha kritiků, od vědeckých racionalistů po církevní křesťanské kruhy. Pro křesťanství zejména již gnosticismus představoval vážnou hrozbu a zpochybnění dogmat církevních otců. Blavatská podle dobových svědectví byla nesporným médiem, tedy zvláštní schopností nadaným jedincem, který dokáže upadnout do zvláštního transu, polovědomí až bezvědomí. V tomto stavu se médium stává jakýmsi prostředníkem, tlumočníkem mezi tímto světem a říší duchů, kdy duch přes médium hovoří, nebo se média zmocní, vtělí se do něj. Takové médium pak mění výraz obličeje, gesta i hlas. HPB byla údajně několikrát přistižena při zjevném podvodu při duchařských seancích, které po ní byly soustavně vyžadovány. Přesto HPB zanechala po sobě odkaz, který dodnes vyznává početná skupina jejích stoupenců.
Velkým mužem theosofie byl i Rudolf Steiner, rakouský vzdělanec, který se od theosofie nakonec oddělil a zakládá svůj vlastní duchovní 
směr, který nazval antroposofie. Jeho oblast témat byla rozsáhlá, od věd duchovních až po zemědělství a výchovu dětí. I když současná věda a zastánci skeptiků, u nás kupříkladu spolek Sisyfos, označují Steinera za bludaře, zůstalo po tomto podivuhodném muži mnoho. Některé zemědělské farmy dodnes fungují podle jeho zásad biodynamických postupů, v mnoha zemích, dokonce i u nás, existují tzv. Waldorfské školky a školy. I Steiner přenášel mnoho poznatků a cvičení z dálnovýchodních nauk do prostředí západní civilizace. Jeho přednášky, týkající se třeba cvičení pozornosti a uvědomění, kdy se pozorovatel postupně stává pozorovaným předmětem a nakonec samotným procesem pozorování, je známé například z jógínských cvičení. Pojmy, jako taneční pohyby - eurytmie, jsou dodnes praktikovány ve Steinerem navržené stavbě, tzv. Goethenaum ve Švýcarsku.
Blízko theosofii či antroposofii mělo velmi blízko mnoho umělců, kupříkladu Kandinskij (O duchovnosti v umění (1911), Kupka, Stravinskij, Gustav Mahler, Paul Klee, A. Conan Doyle, Lewis Caroll, Julius Zeyer, Otokar Březina. Antroposofické přednášky v Praze navštěvoval údajně i Albert Einstein.
Na poli psychiatrie se v té době dějí velké objevy, z nichž především Sigmund Freud objevuje nevědomí jako podstatnou součást lidské psyché, záhadnou, nedostupnou, ale přesto tolik ovládající naši vědomou oblast života. S jeho knihou "Výklad snů", jako posvátnou biblí pod paží, André Breton zakládá nový směr – surrealismus. Je znovuobjevena síla mýtů, jejich základní schémata jsou věčným opakováním našich životů, C. G. Jung pojmenovává princip archetypu. Snad se opravdu otevíraly nové brány poznání, lidé 
v sobě odhalovali mnoho mediumických vlastností. I u obyčejných vesnických lidí se objevují zvláštní schopnosti, z nichž se nám dochovaly neuvěřitelně krásné kresby mediumiků. Tato vlastnost, obyčejnými pastelkami nakreslit tyto fantazijní obrazy, se u mnohých lidí objevila znenadání, a stejně znenadání u většiny z nich zase po létech zmizela.
Toto zvláštní původní umění bez zátěže a balastu akademického vzdělání pojmenoval v r. 1945 Jean Dubuffet jako art brut.
V době života Anny Pammrové bylo okultních, spiritistických spolků v Čechách mnoho. Městský spiritismus u nás vyvrcholil založením intelektuálních společenství jako Universalia a Horev-klub. Jedním z čelných představitelů spiritismu u nás byl Karel Sezemský, vydavatel edice Spirit a časopisu Posel záhrobní. Právě on byl velkým propagátorem mediumických kreseb. Organizoval a pořádal přednášky po celé zemi. Jeho definice „spontánní“ tvorby je velmi výstižná.
„Tvoří-li umělec v plném vědomí, zrodí se tvůrčí myšlenka v jeho mozku, který ji zpracuje pak rukou a materiálem v umělecké dílo. Dovede-li se však člověk tak oprostiti od všech vjemů svých smyslů, že se stane trpným nástrojem svého podvědomí, projeví se toto jeho vnitřní ingenium tvorbou víceméně uměleckou podle týchž zákonů, dle jakých tvoří z nerostného materiálu krystal a z organického tělo rostlinu a živočicha.“
Tento princip tvorby se stal doménou surrealistů. Pro racionalistu jsou jevy jako barevné vidění čísel, tónů a zvuků, prostorové představy číselných řad, tedy synestezie, automatické psaní či kresba, vnitřní vize apod. jen okrajovým jevem, balastem, maximálně předmětem psychologických či neurologických pozorování. Ale pro vnímavé jsou zdroje ukryté někde v nitru základním inspiračním 
zdrojem nejen pro tvorbu, ale život samotný. Velikou úlohu má sen, nenadálá setkání, podivné „náhody“, synchronicita. Z těchto vnitřních pramenů vznikalo nejpodivuhodnější dílo C.G.Junga – Červená kniha, která je plna mysterijních fantazií a znovu prožívaných mýtů. Spojit se s těmito silnými vnitřními zdroji, které Jung nazval oblastí Nevědomí a nemít silné a strukturované Vědomí, je velmi nebezpečné. Nevědomé obrazy mohou zaplavit vědomou mysl a vést až k psychickému zhroucení, ve spojení s neutěšenými vnějšími vlivy až k sebevraždě.
Před tímto krokem stála na skále u Žďárce i Anna Pammrová ve svých 37 letech v den svých narozenin, 29. června 1897. Ale právě racionálně nevysvětlitelná, ale pro Annu Pammrovou hluboce smysluplná koincidence, ji v úmyslu sebevražedného skoku ze skály zabránila.
„O svých narozeninách roku 1897 odvážila jsem se vyjít o něco dále z myslivny. Chtěla jsem volně 
vydechnout aspoň na hodinu tam nad řekou. Běžím, běžím až na planinku u lesa. Zemřít! – Zemřít! Ukončit skokem ze srázu vše! Nohy i mozek vypovídaly službu. V tom šlehlo mne něco bílého přes oči a já klesla vysílena pod mladým modřínem. Jak dlouho jsem tam na skalním mechu ležela, nevím. Když jsem se z niterné mlhy probrala, pozvedla jsem zrak a spatřila jsem bílý, přeložený lístek z tuhého papíru, potištěný bílými písmeny. Visel na nitce s větvičky modřínu nade mnou.
Přihlédnu blíže a čtu na první stránce:
„Herzlichen Segenwunsch zum Geburtstage.“ (Srdečné požehnání k narozeninám).
Dětské přáníčko k narozeninám, prodávané tehdy na poutích, obsahující verše z biblických Žalmů, psané latinkou německy. (Úryvky z Bible uvádíme česky).
Ve skrýši Nejvyššího kdo přebývá,
ve stínu Všemohoucího bude spočívat.
Hospodinu řeknu: „Jsi mé útočiště, můj hrad,
můj Bůh, na něhož spoléhám!“
Text končí na třetí straně...
... neublíží ti slunce během dne,
ani měsíc za nocí.
Hospodin tě ochrání před vším zlým,
tvou duši ochrání.
Hospodin ochrání tvé vycházení i vcházení
jak nyní, tak i navěky!
Anna Pammrová dále pokračuje.
"Touha po smrti byla zapuzena.
Daleko široko není lidského obydlí, a tam, kde se nachází, neznají německy. – Lístek mohl sem být zavát větrem. Proč mne šlehl právě dnes přes oči? Proč právě tam jsem klesla? Živé duše zde nebylo. Je svátek, kdekdo je na pouti ve Žďárci*. Jak vysvětlit obsah lístku? Vždyť ani jediný člověk neměl tušení, co zamýšlím. Náhoda? Nevěřím v náhody. Nelze mně déle pochybovati, zde zasáhla vyšší moc".
Vnímaví jedinci, s otevřeným, ale o to více – a v dnešní době obzvláště - zranitelným srdcem, tyto podivuhodné „náhody“ často zažívají. Mlčí o nich ze strachu před posměchem a zlehčováním okolí. Ale ví, že v nitru každého člověka tkví věčný zdroj poznání, 
inspirace, ze kterého dnes umějí čerpat jen někteří.A tento vnitřní zdroj se nechává poznat právě těmito smysluplnými náhodami.
C. G. Jung napsal:
„Opravdové dějiny ducha nejsou uchovány v učených knihách, nýbrž v živoucím duševním organismu každého jednotlivce.“
Proto Anna Pammrová ve sbírce básní Zrcadlo duše napsala:
"Nejsem já ze žádné školy, divočinu slov mi nech!"
Dnešní racionální, vědecký svět vystavěl velmi vysokou hráz, aby dávné mysterium tremendum nemohlo vstupovat do našeho vnímání. Oblast duše je tajemná, skrytá, dobře střežená proti svévolným atakům zvenčí, která se nechává poznat jen zčásti a pozvolna. Je to tajemství, které lákalo celá pokolení mystiků, hermetiků, středověkých alchymistů, ale i poblouzněných duchařů a pseudomágů. Odnaučili jsme se tato znamení a tajemné vzkazy cítit.
Tato tajemství, zvláštní propojení našeho vnitřního světa se světem vnějším, možná zažívala i Anna Pammrová, když napsala do svého deníku:
„Zdravím tě, věčná záhado!“
