Lakomství a Štědrost
(Avaritia versus Largitas)
Lakomství je harpyje s mnoha chapadly – chamtivostí, hrabivostí, nenasytností, nepřejícností, podlostí, nezřízenou touhou hromadit majetek. Lakomec se nerad dělí, sám sebe vydává za největšího chudáka na světě. Lakota je doprovázena záští, podvody, nečestnými praktikami.
Chronicky lakomec, jakým byl Harpagon v Moliérově Lakomci, je ochoten pro peníze obětovat úplně vše – svou důstojnost, čest, dokonce i svou rodinu.
Stejně jako ostatní hlavní hříchy není Lakomství izolováno - za doprovodu Lži rádo tančí se Závistí. Přirozenou lidskou touhou vlastnit se snažili někteří liberální ekonomové vysvětlit podstatu fungování kapitalismu i jako nutnou podmínku hospodářského růstu. Jenže Lakomstvím posedlí lidé nikdy nedosáhnou stavu „už mám dost!“ Naopak, jejich chorobná touha míc stále víc je vysilujícím způsobem žene k dalšímu a dalšímu mamonu a hromadění bohatství na úkor jiných.
„Moře není nikdy naplněno, i když se do něj vlévá množství řek. Stejně nebude nikdy naplněna touha hrabivého člověka. 
Zdvojnásobil svůj majetek a chce jej dvojnásobit dál. A nepřestane dvojnásobit do té doby, dokud smrt neučiní přítrž jeho cestě za nekonečným cílem.“ (Evagrius Ponticus, Eight Thoughts III.8)
Projevem činnosti chapadla hrabivosti jsou podvod, krádež, tunelování, pojistné podvody. Lakomství svou černou páskou zakrývá vidoucí svědomí, novodobí podvodníci, kterým se dnes říká „šmejdi“ jsou Lakoty nejmilejšími dětmi. Nutkání podvést a okrást za účelem chamtivosti nezastaví šmejdy před ničím, ani před starým bezmocným člověkem, ani před naivitou malého dítěte.
Oblíbeným sloganem šmejdů je přece „účel světí prostředky!“
Řečí Lakomství je „chci mít postavení, ale nechci sloužit,“ a také „chci mít nadvládu, abych mohl mít,“ nebo „chci mít vliv, abych mohl něco získat.“
„Mít nebo být“, v této větě, která je i stejnojmenným názvem knihy Ericha Fromma, jsou vyjádřeny dva základní mody lidské existence. Autor zde kromě jiného píše:
„Určitá změna v důrazu na vlastnění a bytí je patrná v narůstajícím užívání podstatných jmen a v poklesu užívání sloves v západních jazycích během posledních několika staletí. Lidé si tak začínají přivlastňovat vše od předmětů, přes lásku až po další osoby samotné.
Je to patrné na příkladu, který Fromm dále uvádí:
„Doktore, mám problém; mám nespavost. I když mám krásný dům, krásné děti a šťastné manželství, mám hodně starostí.“
Dodává, že dříve by člověk spíše řekl, že je v nesnázích a trpí nespavostí. Mnoho jazyků navíc ani neobsahuje přímý výraz pro slovo 'mít' a při vývoji společnosti dochází k vývoji od výrazu 'je to mně' k výrazu 'já mám', ale opačně tomu nebývá.
Na jiném místě říká:
„My, lidské bytosti, máme podstatnou a hluboce zakořeněnou touhu být: vyjadřovat své schopnosti, být aktivní, mít vztah k ostatním, uniknout z vězení sobectví.“
Přitom skutečně bohatým je teprve člověk, který svou štědrostí přináší radost obdarovaným. Přejícnost či štědrost je skutečnou ctností v dnešním světě. Lakomý člověk se lidí straní a dobrovolně se před vnějším světem uzavírá. Nutným smutným údělem lakomce je jeho osamělost, opuštěn dlí mezi svými statky, ztratil schopnost se radovat a radost sdílet.
Na travnatém plácku nad bývalou železniční vlečkou (bývalou tratí Tišnovkou) u křižovatky ulic Brněnská a Rybníček bude čtvrté zastavení na naší cestě hrdelního práva Sedmi hlavních hříchů. Lakomství a Štědrost zde budou ukazovat rozdílné cesty, jak lze život naplnit a dát mu smysl, nebo ho až do konce života hromaděním majetku marnit.
Proto nemarněme nadbytečně čas se slovem „mít.“
Vždyť i staré české přísloví říká – „Lakota více tratí než ulakotí.“
