DVA POSTŘEHY OD PALCE
Někdejší francouzský ministr kultury Émile Mathieu Jack Lang vyhlásil v roce 1981 21. červen, tedy den letního slunovratu, Evropským dnem hudby. Následujícího roku se poprvé slavil ve Francii a odtud se o tři roky později začal šířit do celého světa. Pro akce, které se konají pod touto hlavičkou, má platit šest následujících pravidel:
1. Svátek hudby se každoročně koná 21. června.
2. Na Svátku hudby se hraje živá hudba všech žánrů.
3. Svátku hudby se účastní amatérští i profesionální umělci.
4. Veškeré koncerty jsou zdarma a organizátoři pořádají veškeré akce bez nároků na zisk.
5. Svátek hudby je a musí zůstat otevřený všem typům hudby a pro všechny druhy publika.
6. Svátek hudby musí v maximální možné míře probíhat ve veřejném venkovním prostoru – na ulicích, náměstích, v parcích... Rovněž se může konat na místech, která nejsou tradičně určená hudbě: v muzejích, nemocnicích a nejrůznějších jiných veřejných budovách.
Tišnov se k této mladé tradici už několik let hlásí také, i když ne vždy se u nás úplně přesně ctí stanovené datum. Den hudby se zde koná vždy v neděli, která je letnímu slunovratu nejblíž, a sice – řekněme to tím honosnějším způsobem – na nádvoří barokního domu Na 
Pernštýně. Letos vyšla tato neděle přesně na 21. červen a poměrně výjimečně se na pódiu kromě místních amatérů, ať už jde o školní děti nebo aktivní vyznavače hudby pokročilejšího věku, objevila i brněnská „profi-kapela“ Ty Syčáci. Naposledy se něco podobného událo víceméně nechtěně před pěti lety, kdy na muzicírování domácích sestav bezprostředně navazoval koncert Xaviera Baumaxy.
O tom ale vůbec psát nechci. Rád bych prostřednictvím těchto řádků jen tlumočil dva silné základní poznatky, které jsem si z návštěvy letošního Dne hudby odnesl. A jak už to bývá, jeden z nich byl veskrze pozitivní, zatímco ten druhý spíše nikoliv, i když to možná někteří čtenáři posoudí jinak.
Začnu tím, před čím bych rád smekl pomyslný klobouk. O mladé tišnovské kapele Undistortion jsem dosud pouze četl, případně jsem při různých rozhovorech o hudbě vnímal veskrze kladné ústní ohlasy na její kvalitu od svých známých. V onu neděli jsem měl poprvé možnost tuto partičku slyšet na vlastní uši a ihned po tomto – byť poměrně krátkém – 
vystoupení jsem okamžitě nabyl dojmu, že něco podobného možná nemá v celých hudebních dějinách Tišnova obdobu. Prostě si nevybavuji, že by se kdykoli v minulosti takto mladá ryze domácí sestava prezentovala tak náročným hudebním repertoárem, navíc zahraným s citem pro styl a bez zásadních problémů s „řemeslným“ ovládáním jednotlivých instrumentů. Když jsem složil poklonu hnacímu motoru a „duchovnímu otci“ této kapely Marku Kubátovi, skromně odpověděl, že ty „jeho“ děti s výjimkou 12-letého vlastního syna Kryštofa zase tak úplně mladé nejsou, ale tím se můj obdiv nikterak nezmenšil. Kromě samotného výkonu muzikantů přispívá k výbornému dojmu z jejich produkce určitě i neotřelé nástrojové obsazení (housle, flétna, klávesy, 
akustická kytara, baskytara, cajon), odvážný výběr autorů (světově proslulí kytaristé Pat Metheny, Mike Stern, Al Di Meola či dokonce předčasně zesnulý švédský jazzový pianista Esbjörn Svensson) a trefně postavené aranže, které sice věrně respektují záměry skladatelů, ale na druhé straně citlivě přihlížejí i k technickým možnostem mladých hráčů. Undistortion se mi prostě po všech stránkách zdáli být úplně jiná liga než všechno, co jsem kdy ze škatulky „zájmová umělecká činnost mládeže“ dosud slyšel. Doufám, že elán a vůle vydrží jak Marku Kubátovi, tak i jeho ovečkám (Hanka Sklenářová, Eliška Kohoutková, Janek Mačák, Ondřej Chvalkovský, Michal Himmer, Kryštof Kubát), které se podle slov kapelníka „nasály na mou vlnu, zcela pochopily tuto muziku a dělají to děsně rádi.“ Pokud na Undistortion někde narazíte, nenechte si jejich vystoupení ujít.
Druhý výrazný dojem ze Dne hudby byl podstatně rozpačitější a paradoxně jsem si v té chvíli vzpomněl na svá někdejší léta strávená v tenisu. Tam se totiž k mé vzrůstající nelibosti stále častěji stávalo, že hráči, kteří své zápasy již odehráli, ihned odjížděli v drahých vozech svých rodičů z areálu pryč, zatímco jejich kolegové ještě na kurtech v potu tváře zápolili o další body pro své družstvo a nepsaný zákon velel, že by jim ostatní spoluhráči měli být nápomocni svou přítomností a fanděním. Na přímý dotaz „copak Tebe nezajímá, jak to utkání celkově dopadne?“ jsem byl jednou doslova odzbrojen odpovědí: „ale však já se v týdnu na výsledek někoho zeptám…“
Velmi podobně jsem si bohužel připadal při mnoha vystoupeních v onu „sváteční“ neděli na zahrádce Pernštýna. Téměř každý si tam na pódiu odehrál to svoje a vzápětí zmizel v doprovodu 
rodičů či prarodičů z místa konání někam za lepším. Jako kdyby nikoho ani trochu nezajímalo, jak zahrají starší, zkušenější kamarádi nebo dokonce jak své nástroje ovládají technicky zdatní dospělí hráči, od nichž by bylo možno a záhodno se lecčemu přiučit. Dokonce bych si troufl říci, že většinu těchto odcházejících zjevně moc nezajímá ani hudba jako taková. Jedinými, kdo v hledišti vytrvával, byli posluchači, kteří mezi účinkujícími neměli žádného „rodinného koně“ a vyrazili na akci opravdu kvůli hudbě. V mých očích tím byl smysl Svátku hudby v podstatě popřen: velkoryse pojatý společný den, který má stmelovat osoby z různých generací a vést k toleranci vyznavače odlišných hudebních směrů, jeho aktéři prostě nenaplnili žádoucím obsahem. Neměl jsem z toho tedy pocit, že by U Palce byla v ten den hudba nějak oslavována; ve většině případů tam byly pouze z povinnosti odehrány různé předepsané noty. Což je velký rozdíl, velká škoda a hlavně to vůbec není problém jen hudby nebo jen oné nedělní akce. Spousta věcí, které v minulosti byly pro jejich vyznavače prvním-posledním, se dnes prostě dělá spíše jen „jako“ a mladých, kteří muzikou (sportem … nebo jakýmkoliv jiným zájmem či koníčkem) opravdu naplno žijí, je méně než šafránu. Čest výše pochváleným výjimkám.
Holt je „jiná doba“, jak kdysi komentovaly nostalgické nářky nás starších moje dnes již dospělé děti…
Václav Seyfert st.
