Začátek 17. století se považuje za konec praxe zvykového práva, které uplatňovalo i institut smíru, který je dochován ve smírčích smlouvách. Veškeré kriminální zločiny převzaly městské soudy, tedy městečka a města, které měly privilegium výkonu hrdelního práva. Ovšem tento předěl nebyl ostrý a absolutní, a tak můžeme v některých rozsudcích pozorovat „průsaky" jednotlivých ustanovení zvykového práva, která lze nalézt v textech smírčích smluv, do zápisů hrdelních soudů. Jeden takový obsahuje i Černá kniha Velké Bíteše. Případ se stal roku 1628 a ze zápisu vyplývá, že jednalo o neúmyslné zabití.
V neděli následující po dni sv. Václava roku 1626 (28.8.1626 bylo pondělí, následující neděle byla tedy 4. října 1626) bylo v Rakšicích u Moravského Krumlova, podobně jako v mnoha jiných obcích, posvícení. Příbuzní se navštěvovali, slavilo se jídlem a pitím. Ze zápisu vyplývá, že pravděpodobně následkem opilosti ožily staré, byť možná domnělé křivdy, došlo k hádce a strkání a následně k usmrcení.
Jakýsi Jan Kroupa čekal na polní cestě na kynického rychtáře Bartoně. Čekal na něj tak, že „ležel na cestě." Bartoně na cestě z Rakšic doprovázela manželka, jeho švagr s manželkou a dvěma dětmi. Kroupa se připojil ke skupině a začal Bartoně provokovat. Slovně a posléze i fyzicky ho napadal. Vyčítal Bartoňovi, že ho nechal zavřít – „pročs ty mne, rychtáři, do vězení dával?"
Bartoň tu událost vysvětluje:
„Nebo když jsme byli jeden čas na vojáky, dali do Kadova na vědro vína a toho jistýho poslali s jinejmi dvěma pro to víno. A oni toho vína, byli tam do večera, nepřinesli. Přišli domů zpilí, tedy já poručením pana starýho dal sem ho do vězení."
Zde je dobré se zastavit, protože tato i předchozí zmínky nám upřesňují, že se jedná skutečně o ves Rakšice, která je dnes součástí Moravského Krumlova. Je zmiňován Kadov, který je nedaleko. Zmíněné Kynice pak budou Miroslavské Knínice.
Hádka na polní cestě potom vyústila v zabití Kroupy. Bartoň ho uhodil „ramačkou" do hlavy. Kroupa padl na zem. Jak dosvědčuje Dorota, manžela Bartoně:
„A on se skácel. V tom sme šli a já zase zpátkem k Kroupovi vrátila a ona mu krev z hlavy chlípěla."
Vyšetřování mordu, jehož se v roce 1626 dopustil knínický rychtář Bartoň
Citace z publikace Černá kniha města Velké Bíteše (ed. Antonín Verbík, Ivan Štarha), Brno 1979, s. 42-47.
(4 a) Žaloba na Bartoně, někdy rychtáře z Kynic, 7. Decembris léta 1626 činěná:
Vaše Milosti, moudří a opatrní, pane purkmistře, páni radní, ctné a spravedlivé vejsadní právo! Já, Václav Hlava, žaluji, že jest se Bartoň rychtář vejstupku dopustil, když sou spolu z Rakšic s nebo(žtíkem) Janem Kroupou šli, tak sou sobě nějaké slova dávali na cestě spolu, až jest Bartoň rychtář síhl na něj, učinivši to, že jest ho na cestě zabil, tak jest boží přikázání přestoupil. Víceji nevím, co naň žalovati, a tak svou žalobu zavírám.
Odpor Bartoně rychtáře:
Vaše Milosti, milostiví páni! Neračte za zlé míti. Když sme šli z Rakšic, šla z Rakšic, šla se mnou má manželka a má švagrová taky, pak mýho švagra Partle dívka a synek jeho, totiž mýho švagra. Když sme šli na cestě, on ten jistý Jan Kroupa ležel na cestě. Jak sme docházeli ho, vstal hnedky a tu hned na mne takový svády hledal: "Pročs ty mne, rychtáři, do vězení dával?" "Já toho svejm chtěním se neučinil," řekl sem jemu. Nebo když jsme byli jeden čas na vojáky, dali do Kadova na vědro vína a toho jistýho poslali s jinejmi dvěma pro to víno. A oni toho vína, byli tam do večera, nepřinesli. Přišli domů zpilí, tedy já poručením pana starýho dal sem ho do vězení. Když sem pak já toho jistýho Kroupy došel, on hned vstanouc, tu se se mnou hnedky vadil. Jdouce dále a dále, tak mi taková slova dával, až řekl mi: "Hundsfute, ty rychtáři!" Já sem, milí páni, jej od sebe odstrčil. Já opět dále a on opět na mne a já jej opět od sebe strčím daleko. Tak když sem ho odstrčil, on vstanouc, běžíc přede mne a uhodíc na mne hulkou: "Hundsfute, ty rychtáři". Já po třetí odstrčím jím maličko, on padne a vstana uhodí na mne hulkou a řekne: "Šelmo, ty rychtáři!" Já, milí páni, uhodil sem ho, nevím jak, ramačkou. Chtějíc uhoditi v záda, uhodil sem v hlavu. Nevím, jak se mi to přihodilo. Nebo sem s ním jak živ žádný příčiny neměl, ani jemu ji nikdá nepodal.
Téhož dne 7. Decembris
Svědomí vedené proti Bartoňovi rychtáři od osob níže psaných:
Prokop Valehrach po závazku učiněném toto svědčí: "Mám to v čerstvé paměti a dobře si pamatuji. Když sem šel z Rakšic od svejch přátel, teda rychtář vyšel od Jaroše, švagra svýho, z domu a řekl mi tak: <Pane sousede, přišel toť ten sakramentský hundsfut Kroupa a žádá na mně klobouk a pecna chleba. Najduť mu jej, sakramentskýmu hundsfutovi, klobouk i ten pecen chleba.> Více nevím jiného, než ta slova praviti. A což tuto svědčím, to přijímám k své víře a duši".
Macek Horáček po přísaze učiněné toto svědčí: "Jest mi to dobře svědomo, což i v dobré a čerstvé paměti snáším. Když jsme šli z Rakšic od švagra z posvícení a on Bartoň vyšel proti nám od pana švagra svýho s svým švagrem. My mu dali pozdravení a on poděkoval a my jemu taky a on Bartoň řekl: <Páni sousedi, hleďte, přišel ten Kroupa, chce, abych mu hledal klobouka a pecna chleba. Najduť mu jej, sakramentskýmu hundsfutovi, najdu.> Víceji nic jiného sem od něho neslyšel a také nevím co praviti. A což tuto vysvědčuji, to přijímám k své víře a duši."
17. Decembris. Svědomí vedené ku potřebě Bartoně, někdy rychtáře Kynického:
Dorota učinivši přísahu toto svědčí: "Mám to v dobré paměti a byla sem přítomna. Hned v Rakšicích přišel Kroupa k švagru našemu a pravil švagru mýmu, aby mu
klobouku hledal. A on pověděl, když se opil, aby mu pokoj dal. Když jsme šli z Rakšic, on Kroupa ležel na cestě. My ho docházeje, on vstal a tu hned švagru mýmu příčiny dával a na něj, aby ho udeřil a hulkou naň omířel a vždycky mu, švagru mýmu, po boku šel a jeho předce napomínal, aby ho udeřil. A když na Kroupu omířel, v tom mu má sestra, jeho žena, chytila ramačku. A když mu ji pustila, dal ji na ramena a šli sme. A on Kroupa předce, aby ho udeřil, tedy on ho uhodil, neviděla sem, než jednou. A on se skácel. V tom sme šli a já zase zpátkem k Kroupovi vrátila a ona mu krev z hlavy chlípěla. Více nevím, co svědčiti a což tuto svědčím, to přijímám k své víře a duši."
Běta po přísaze toto svědčí: "Jest mi to dobře povědomé. Když sme šli z Rakšic, oni Bartoň šel napřed a já jich dohonila. A když jsme přišli k tomu místu, kdež Kroupa ležel, hnedky vstal a on Bartoně, že nebude dobrej, nežli hundsfut, jestli ho neudeří. On Bartoň vždycky zůstával vzadu a Kroupovi mluvil, aby mu dal pokoj, že s ním nic činiti nemá. On předce na něj hulkou omiřel a aby ho udeřil, pobízel, že nebude dobrý, nežli hundsfunt a z kurvy syn. A jestli ho neudeří, že ho on udeří. V tom naň hulkou uhodí a on ramačkou se zavře a ptom udeřil jeho ramačkou, až padl a ani jednoho slova víc nepromluvil. A tak jsme šli hned odtud. Víceji nevím, co praviti. A což tuto svědčím, to přijímám k své víře a duši."
(5a) Sententia právní na Bartoně, někdy rychtáře kynického, z práva vypovědína 11. dne Februarii a publikovaná 17. téhož dne léta 1627:
Při právě města Veliké Byteše, na žalobu, odpor, svědomí a což v té při mezi Václavem Hlavou, starším přísežným dědiny Kynic, žalobníkem jedné a Bartoněm, někdy rychtáře odtudž, vězněm obžalovaným druhé, ku právu doloženo a promluveno, purkmistr a starší přísežní po Pánu Bohu toto za právo vypovídají:
Poněvadž Bartoň obžalovaný, z skutku vraždy jsa obviněn, toho nepopírá, ačkoliv v odporu svém i svědomí podle jakých příčin v přítomnosti ženy a dívky tu vraždu nad nebo. Janem Kroupou vykonal, odvodí a provodí, však má a povinen bude nadepsaný Bartoň přísahou od práva sobě vydanou, že tu vraždu z nešťastné své příhody, nechtěním a proti vůli své, chtěje jeho ramačkou v záda a ne v hlavu uhoditi, vykonal, se očistiti. Po vykonání závazku v těchto níže psaných pokutách státi a jim zadosti učiniti:
Předně: V pokutě 30 hřiven, čtouce za každou po 64 groších bílých (alb.), což činí 64 zl (atých) počtu moravského, manželce zabitého odpovídati. Na niž hned při této vejpovědi 20 zl(atých) položiti a potomně ročně po 20 zl(atých) při Hromnicích do vyplnění pokládati a odvozovati.
Druhé: Při městě zdejším pořád po čtyři dni, totiž po dvě neděle a dva čtvrtky a trhu před domem radním s nahou zbraní nahoru zdviženou za tři hodiny stávati.
Naposledy: Zápisem takovým ujistiti, že se pro tuto svou nynější našťastnou příhodu nad žádným vymstívati ani sám, ani skrze žádného jiného nechce a nemíní. Pak-li by se toho dopustil a to by naň usvědčeno bylo, má bez vší milosti hrdla zbaven bejti a tomuto všemu právnímu vyměření zadosti učiniti. A to vše z milosti práva. Actum v městě ut supra, dne a léta ut supra.
Přísaha právní:
Já, Bartoň, někdy rychtář dědiny Kynic, přísahám Pánu Bohu všemohoucímu, vší Trojici svaté, před tímto ctným právem, trojí radou, že v neděli po svatém Václavě, jdouce z posvícení z Rakšic, léta 1626, okolo dvou hodin z poledne, na místě v poli nebo. Janovi Kroupovi, spolusousedu svému, kdež na mne v poli, přes cestu se položíc, čekal, a když sem k němu přišel, na mne vstanouc, příčin k svádě podával, až i na mne podvakrát hulkou udeřil, jemu sem se hájiti musil. A chráníce se před jeho násilnou mocí, netoliko řečí, i skutku, na něho sem jednou, chtěje ho v záda uhoditi, ramačkou v hlavu sem uhodil, až on padl. A nic víceji než jednou sem neudeřil a preč sem hned odtad odešel. A toho sem skutku nad ním neprovedl pro nižádnou předešlou nechuť aneb záští, ani proto, abych se nad ním vymstíti aneb jaké předešlé křivdy své litovati aneb jeho zamordovati mínil. Což přijímám k své víře a duši. A to že jest pravda Pán Bůh mi toho pomáhej, všecka Trojice svatá.
Zápis naň svědčící:
Léta Páně 1627, 17. Februarii. Jakož Bartoň, někdy rychtář z Kynic, když šel z posvícení tu neděli po svatém Václavě z Rakšic léta minulého 1626 okolo druhé hodiny z poledne, dojdouce v poli nebo. Jana Kroupy, spolusouseda svého, kterýž přes cestu ležel, a pomíjejíce ho, on naň vstal a s ním půtku a svádu začnouce, v té svrchupsaný Bartoň téhož nebo. Jana Kroupu ramačkou v hlavu uhodil, až tu hned padl a od té rány umřel. Skrze což Bartoň vraždy se dopustíc, zasloužilého trestání za týž vejstupek zbavením hrdla pocejtiti jměl. Však z příčin a některých jinších případností jemu z milosti práva vejpovědí právní, jak by se téhož mordu a vraždy očistiti jměl, přísaha vynalezena, kterouž bez přinucení dobrovolně vykonal, za tím i což víceji touž vejpovědí právní jemu uloženo, také to k sobě ochotně přijmouc, plniti připověděl. Až naposledy i tímto zápisem též jemu vynalezeným skutečně konati a v ničemž z té vejpovědi (kteráž v sobě šířeji a patrněji o obsahuje a jako by tuto slovo od slova ve všech svejch punktích a artykulích zejména doložena byla) vystupovati nemíní, nýbrž s pomocí boží při ní do své nejdelší smrti, činíc z téhož svého vejstupku svaté pokání, trvati a zůstávati.
Pakliť by se čeho takového buď k tomu podobného, aneb jiného neslušného dopustil, této nynější nešťastné příhody mstíti neb na svém místě někoho jiného nastrojovati měl a to by naň v poli jedním a v městě neb dědina dvěma svědky usvědčeno bylo, tedy dává od sebe moc a právo, aby mu k životu (6a) bez vší milosti saženo bylo a aby žádné přímluvy, byť ta jakkoliv vzáctná byla, užíti nemohl, ale bez milosti hrdlo ztratil. Čehož tímto zápisem vyvarovati a před takovým velikým nebezpečenstvím vystříhati se skutečně zakázal.
Pro stálejší toho pevnost a paměť netoliko tento zápis do kněh pamětních sententiarum při právě města Veliké Býteše jest vepsán, ale také z nich do dědiny Kynic vejpis vydán a pečetí městskou potvrzen. Actum v městě ut supra anno et die ut supra.
Nedaleko Moravského Krumlova – Rakšic, v rozsáhlé bývalé panské oboře, stojí kousek od jedné z lesních cest starobylý kámen, v odborné literatuře běžně označovaný jako smírčí. Má ev. číslo 2163 a popisuje se jako kámen s reliéfem kříže a dvou totožných blíže nespecifikovaných nástrojů. Při bližším pohledu bychom mohli v těchto „dvou totožných nespecifikovaných nástrojích" vidět právě ony ramačky (sukovice, hůlky), které se staly nástrojem spontánního souboje a ramačka Bartoně pak prostředkem smrti Jana Kroupy.
Trest za neúmyslné zabití byl koncipován podobně jako byly spisovány smírčí smlouvy – peněžitá pokuta a roční suma 20 zlatých ve prospěch manželky zabitého, stání před radnicí s obnaženou zbraní po čtyři dny, slib zřeknutí se jakékoliv pozdější msty či odplaty. Zápis byl zaslán i do Miroslavských Knínic, kde mohl být možná vznesen ještě dodatečný požadavek na vztyčení smírčího kamene v místě zabití. Zda-li se tak stalo na popud knínických nebo kámen Bartoň postavil o své vůli, o tom můžeme jen spekulovat, stejně tak s jistotou nemůžeme tvrdit, že nespecifikované předměty na kameni jsou vražedné sukovice – ramačky, ani že se tento kámen v popsanému zabití opravdu vztahuje.
Celý text je tedy jen vyslovením určité hypotézy, byť s velkou dávkou pravděpodobnosti.
