Valcha na Trmačově
Proces ručního valchování při výrobě sukna vedl k vynálezu vodou poháněných valch – něm. Walkmühle. Valchování bylo jedním z mnoha procesů výroby sukna – zplstěné tkaniny, která se v minulosti vyráběla z rostlinných a zvířecích materiálů. Až do 18. století rostlinné materiály na získání přízí zastupovaly len a konopí. Chlupy ze zvířat postupně nahradila ovčí vlna. Profese tehdejšího tkalce se nazývala soukeník. Ten musel projít většinoučtyřletým učením u zkušeného mistra, teprve pak se z něj stával tovaryš a po dalších zkušenostech získaných často na cestách „na zkušenou" se stával sám
soukenickým mistrem – něm. Tuchmeister. Dalším druhem nahrubo tkaného sukna byl tzv. mezulán. Slovo mezulán (něm. Mesolan, it. mezzo lana – polovlna) označovalo potom specifický druh sukna při použití tzv. keprové vazby – lněné osnovy a vlněného útku. Takto utkaná tkanina byla nepoddajná, plná nečistot a mastnoty. Proto procházela následnými procesy, jako bylo postřihování, vyčesávání, dekatování, kalandrování a valchování. Právě tyto procesy potom mohly být spojeny do jedné dílny, tzv. valchy nebo valchovny. Samotné valchování se v minulosti dělo ručně, později byla lidská síla nahrazena silou vodní. Podobně jako u mlýnů se používalo na zjemnění mezulánu vodní kolo.
Moderní valchy v 19. století již používaly přenos vodní síly na jednotlivé valchovací stroje transmisí. Původní valchy používaly vodní síly k pohonu tzv. tlouků, které střídavými údery v dřevěné nádobě, vydlabané např. do kmene stromu, mokré sukno zjemnilo. Před tímto způsobem se sukno zjemňovalo ručním tlučením holí, podobně jako se dříve klepaly koberce. Vyčesávání látky se dříve provádělo na suchém suknu pomocí speciálních kartáčů, které se se u nás vyráběly z bodláku – soukenické štětky. Postřihování se provádělo na velkém stole pomocí velkých nůžek, kdy jeden břit byl pevně zatížen kamenem na látce a kmitáním druhého břitu docházelo k postřihu – odstranění vystouplých vláken ze sukna. Kartáč ze soukenické štětky a postřihovací nůžky byly nejčastějšími symboly soukenického cechu a můžeme je spatřit na mnoha cechovních znacích. Aby se sukno zbavilo nečistost a mastnoty, používal se mokrý proces, při kterém hlavními „chemikáliemi" byly voda, mýdlo a stará lidská nebo 
dobytčí moč. Lidem, kteří sbírali starou lidskou moč po domech a dodávali ji do vodních valch se říkalo chcankaři nebo scankaři. V této směsi se sukno nejdříve namáčelo a propíralo podobně jako v pračce. Pak se ždímalo a několikrát propralo v čisté vodě. Následovaly další procesy. Nejbližší valcha stávala v Tišnově na Trmačově. Abatyše Božena Sázavská 9. prosince 1774 udělila Janu a Antonínovi Huldovi povolení vystavět a provozovat valchu na již existujícím městském náhonu z řeky Svratky.
Opakovaně nejpoddanější poslušná žádost od nás, (J)ohanna a Antona Hulda, měšťan. jirchářských mistrů z poddanského města Tišnova (?) městským tišnovským zastupujícím jirchářským mistrům se na jejich pokornou žádost tímto schvaluje, ovšem bez újmy pozemkové vrchnosti, a aniž by uškodili obecnímu mlynáři města Tišnova, aby tito [?] valchařský mlýn, o jehož zřízení se žádá, za 6 zlatých jako výnos z pozemku, který se musí každoročně platit klášteru, a sice u mlýnské strouhy města Tišnova ze strany od hory Květnice, a jmenovaní takové dílo na vlastní náklady pro sebe zřídili, postavili a jednou provždy jej udržovali v řádném stavu, aniž by si konkurovali a škodili, a využívali je pro své řemeslné dílny.
Stavba byla zanesena do pozemkové knihy roku 1810, kdy po zrušení kláštera v roce 1782 pravděpodobně přešla do vlastnictví rodiny Kuldových. Rodina držela valchu po několik generací, protože 16. března 1861 jsou jako majitelé uváděni Josefa Veronika Hultovi. Zápis je v němčině a jedná se pravděpodobně o stejné jméno – Hulda. Valcha má dodnes popisné číslo 125. Na povinném císařském otisku stabilního katastru z roku 1826 má budova značku jednoho ozubeného vodního kola. Původní valcha s nástupem manufakturní výroby sukna, kterou zavedl v klášteře Porta coeli nájemce a pozdější majitel tišnovského panství Vilém Mundy již nemohla konkurovat moderním valchám a tak se přeměnila na nějaký čas na koželužnu a ještě později na tmelárnu. Takto fungovala asi do roku 1871. Roku 1919 následnou velkou vodou a ledovou tříští bylo ztrouchnivělé kolo utrženo a odplaveno vodou v náhonu. 
Od té doby ze zdi valchy zbyl jen dřevěný pahýl osy vodního kola a torzo stavidel. Pohon vodního kola trmačovské valchy se svého času uváděl na střední vodu, ale byl to asi omyl, kolo bylo poháněno podobně jako v Borači na vodu spodní. Majitelem valchy, v době kdy bylo vodní kolo zničeno, byl Jan Macků ml. I když valchu v té době neprovozoval (a ani to nebylo technicky možné), vyklubal se z něho zdatný kverulant. Radnice v té době provozovala prostřednictvím nájemců městský mlýn a k ní přistavěnou elektrárnu. Na začátku třicátých let se radnice z důvodu zvýšení odběru el. proudu rozhodla instalovat namísto Francisovy turbíny výkonnější turbínu Kaplanovu od brněnské firmy Storek. Pro zajištění dosažení maximálního výkonu turbíny bylo techniky od dodavatelské firmy doporučeno zvýšit hladinu vodu v náhonu o cca 30 cm. Instalace vodní turbíny i zvýšení vody v náhonu podléhaly vodoprávnímu zřízení a pokud se na stejném náhonu vyskytovaly další vodní díla, musely být změny projednány s majitelem vodního díla nad i pod městskou elektrárnou. A i když valcha nebyla už řadu let v provozu, byla celá stavba stále vedena jako vodní dílo a podléhalo tak Moravskému vodnímu zákonu z roku 1870 a veškeré změny musely být projednány s majitelem vodního mlýna pod a nad elektrárnou. Jan Macků ml. alibisticky neměl námitky ani s výměnou turbíny ani s úpravou společného jezu, o který se stejně nestaral a na jejích opravách se doposud nijak nepodílel, ale nesouhlasil se zvýšením vody v náhonu. Tím radnici dostal do patové situace, která vodu pro Kaplanovu turbínu potřebovala zvednout. Ke slovu přišli 
právníci. Město Tišnov argumentovalo stávajícím nefunkčním stavem valchy, kdy torzo dřevěné hřídele dokonce fotograficky zdokumentovalo a snažilo se z tohoto stavu vyvodit důkaz pro zánik vodního práva. J. Macků ml. zase argumentoval tím, že momentální nefunkčností či neexistencí vodního kola a valchářského zařízení vodní právo na užití valchy v žádném případě nezaniká a je se jeho zákony nutně řídit. Navíc prý nikde není vyloučené, že vodní kolo znovu zřídí a bude valchu provozovat. S odstupem času je ale jasné, že něco takového J. Macků ml. nikdy v úmyslu neměl. Kontinuitu vodního práva dokazoval na klášterních listinách o udělení povolení stavby valchy. Tišnov namítal, že povolení stavby valchy nevyjadřuje automaticky povolení používat vodní náhon. Pokud byla prokázána existence a provoz díla před vznikem Moravského vodního zákona, bylo dílo automaticky považované za legální a provozuschopné a trvalo tzv. od nepaměti. Valcha, i když mnoho let nepoužívaná a nefunkční, stále spadala pod vodní zákon. Tišnov se dokonce snažil argumentovat zápisem o udělení stavby z roku 1744, že je valchu povoleno vystavět na straně náhonu od strany Květnice, což je levý břeh a valcha od roku 1826 je uváděna na pravém břehu náhonu a nejedná se tedy o stejnou stavbu. Protistrana namítá, že německý text an der Statl Tischnowitzer Muhl Graben von Seithen des Bergs Květnica genandt jen vyjadřuje, že uvedený náhon leží u úpatí hory Květnice narozdíl od druhého náhonu, pod kopcem Šelenberg a nevyjadřuje tak pravou nebo levou stranu náhonu. A na mapě z roku 1826 je valcha označena jako vodní dílo. Na levém břehu náhonu byla odjakživa cesta a tudíž zde nemohla být valcha postavena. V povolení ke stavbě udělené abatyší kláštera je doslovně uvedeno „na náhonu a ne při náhonu." Z čehož vyplývá předpoklad využití vodní 
síly. Město Tišnov bylo roku 1774 městem poddanským a proto udělení povolení od abatyše je přirozené, protože o takových věcech mohla rozhodovat jen vrchnost, v tomto případě tišnovský klášter. Přitom požadavek, že je třeba zvednout vodu v náhonu o 6 coulů, aby mohl řádně fungovat městský mlýn, dosvědčuje zápis městské rady z 25. dubna 1825:
Na [zasedání] lokální komise konajícím se 20. dubna t. r.se ukázalo, že tišnovský obecní mlýn se nemůže řádně provozovat, dokud se neprovede 6coulový nástavek na mlýnském jezu. [?] se schvaluje, že se na tomto jezu nainstaluje uvedený 6coulový nástavek, avšak jen při malé vodě, a jen způsobem, jak to bylo in loco uvedeno, totiž upevněný řetězy ke křídlům jezu č. 889. a 52 a pohyblivý tak, aby tento nástavek mohla vyhodit sama vyšší voda. Ohledně tišnovské tkalcovské valchy umístěné nad tišnovským obecním mlýnem u vlastního mlýnského potoka, od které jez dostává vodu, se musí zajistit, aby v případě, že se nevalchuje, byl stále vytažený prázdný splav (?), a že se voda bude vypouštět na tišnovský mlýn. Konečně je ohledně tolik zanedbané, stromy a křovinami zatížené tamější mlýnské strouhy magistrát odpovědný za co nejrychlejší přívod vody, tak aby se na letošní podzim provedlo úplné vyklizení strouhy a vykácení stromů s nejvyššími kmeny na jeden sáh od břehu a mohla se řádně rozběhnout realizace.
O tom se vyrozumí Jakob SParka (?) na základě výnosu vysokého c. k. krajského úřadu z 8. srpna 1827 číslo 6472.
Magistrát Tišnov, 25. dubna 1828.
Tišnov namítá, že v té době už o majetkových záležitostech města nerozhodovala abatyše a dokládá to na prodeji městského mlýna novému majiteli A. Mužíkovi ze dne 6.7.1760, kdy prodávajícím bylo město Tišnov. A navíc prý vyjádření abatyše není povolení ke stavbě, ale jen koncens – souhlas – s vybudování valchy. Město se také snažilo dál argumentovat, že ozubené kolečko na mapě z roku 1826 nemusí znamenat existenci vodního díla. Což bylo trochu směšné, protože touto značkou byla na tehdejších katastrálních mapách označena všechna vodní díla využívající vodní síly. Spor k roku 1937 gradoval, kdy místní znalec Ladislav Antl ze Železného odmítl vypracovat odborný posudek na trmačovskou valchu a jako důvod uvedl, že ho J. Macků ml. označil za podjatého. Nakonec v roce 1937 J. Macků ml. nabídl vzdání se vodního práva za částku 30.000Kč. Tišnov nabídl částku 10.000Kč. Vydatným pomocníkem v celém sporu byl Janovi Macků ml. jeho otec, Jan Macků st. bydlící v dnešní Halouzkově ulici v blízkosti Müllerovy koželužny, který spolu se sousedy tvrdil, že jim vzdutá hladina v náhonu poškozuje pozemky a ničí porost na nich. Na svou stranu získal i majitelku domku u náhonu při dnešní ulici Klášterská Marii Spohrovou. Všechny tyto domy měly navíc v náhonu vybudované tzv. koupelky, které jim město nařídilo odstranit. 26. prosince 1937 došlo konečně ke smíru, kdy se město zavázalo zaplatit ve třech splátkách majiteli valchy 25.000Kč. 10.000Kč pro rok 1938, 10.000Kč pro rok 1939 a 5.000Kč do pololetí roku 1940. J. Macků ml. se zavázal vzít zpět všechny dosavadní námitky, v pozemkové knize
opravit chybu, kdy část náhonu byla uvedena jako součást valchy, vzdát se nároku na své vodní právo a do budoucna se vzdát nároků na případné poškození svých pozemků vyšší hladinou vody v náhonu. Po vstoupení platnosti dohody a zaplacení určené částky město Tišnov v roku 1940 žádá konečně o kolaudaci městské elektrárny s novou turbínou. Dobové fotografie trmačovské valchy se mi nepodařilo dohledat. Jediné dva exempláře jsou v archivním spisu k městskému mlýnu, které nám ale dostatečně dávají představu o umístění vodního kola valchy. Ve staré kronice města Tišnova je překrásná ilustrace valchy od Karla Formánka. Vzhledem k faktu, že vodní kolo bylo zničeno v roce 1925 jsem ale nevěděl, zda se jedná o realistické znázornění nebo jen o autorovu uměleckou licenci. K. Formánek se narodil roku 1907 a v roce 1925, kdy mohl ještě kolo vidět, mu tedy bylo 18 let. I když asi namaloval podobu trmačovské valchy později, jeho vyobrazení, v konfrontaci již dvou zmíněných fotografií, je obdivuhodně přesné.
Miloš Sysel, srpen 2023, Tišnov
----------------------------------
Zdroj: SOkA Rajhrad, Tišnov, městský mlýn 1774 – 1940, A –1a, inv. č. 359
