Holínky a pantofle…
Vesnice nebo (malo)město?
Jedna noha v plesové lakýrce, na druhé holínka. Takhle pevně rozkročena stojí již několikátá generace Tišnovanů.
Pravda, holínka byla v posledních letech vyměněna za pohodlný domácí pantofel. S odchodem posledního koně či krávy, poslední kupky hnoje ze dvorků zemědělských hospodářství, a s první televizní anténou na střeše domů se Tišnov proměňuje v maloměsto. Bohužel i se společenským životem, který k maloměstu náleží.
Krásnou ukázkou současného stavu maloměšťácké kultury je tzv. Reprezentační ples města Tišnova. Ubohost a dávno zašlou slávu sokolovny neschovají ani krásná prostírání na rozviklaných stolech. Naopak. S každou “hvězdou” za zenitem, která tu v rámci oné rádoby chtěné reprezentace města účinkuje, se více a více obnažuje prostá pravda - za tolik hledanou noblesou a uměle vytvářeným leskem města žalostně vykukuje bývalý dvorek s hnojníkem uprostřed.
Oč přirozeněji působí lidové veselice v okolí, jako jsou například ostatky v Lažánkách, nebo ve Štěpánovicích či Březině!
Jak se snažil Tišnov za první republiky díky svým starostům s jasnou vizí etablovat jako lázeňské městečko (Kuthanovo sanatorium a okolní příroda), po válce tato snaha rychle mizí. Malé poměry se poprvé naplno obnažují při odmítnutí Fuchsova projektu na vybudování sanatoria na léčbu tuberkulózy v roce 1946. Traduje se historka, jak radní tento projekt v lesích nad Trncem odmítli z obavy, aby se tišnovští občané TBC nenakazili.
Tento iracionální strach pučící z hlouposti je pak podivně “geneticky” sdílen po další desítky let.
Po roce 1989 se nabízelo velké množství nepřeberných možností. Radní v té době vsadili na novou vlnu volného trhu. K čemu městský architekt? Volná soutěž kapitálu vše spasí.
Nestalo se.
Město marní své šance. Nastává živelná výstavba bez špetky urbanismu. Posledním příkladem je stavba TESCA a zničený barokní dům. Vstupem do Evropské unie se šablonovitě přejímají termíny bez jasného obsahu. Komunitní a spolkový život, pospolitost, sousedství, sdílení společných hodnot… V Tišnově zůstávají tyto pojmy dál abstrakty bez náležitého obsahu.
Na sklonku loňského roku koupil soukromý investor, firma RIGI, zastoupená panem Miroslavem Navrátilem, objekt, který všichni občané znají pod názvy Pernštýn nebo U Palce (dnes Café U Palce).
Více názvů stejného místa není nijak na škodu. Každý z nich totiž reprezentuje trochu jiný fenomén. Starší generace občanů zná tento dům jako Pernštýn - bývalou zájezdní hospodu v robustní barokní stavbě staré přes 300 let. Mladší generace, ve které jsou hojně zastoupeni i noví občané Tišnova, kteří sem přesídlili z jiných koutů České republiky, zná toto místo spíše jako společensko kulturní centrum, kde se pořádaji originální koncerty a malé festivaly soudobé hudby. Ale spolupráce se zde již několik let rozvíjí i s dalšími institucemi. Prostor v atriu využívá i základní umělecká škola, základní a střední školy, konají se zde svátky hudby, taneční vystoupení i ojedinělé koncerty, jako součásti hudebních workshopů.
Lidé sem ale rádi a přirozeně chodí trávit čas jen tak, nemusí se zde právě konat koncert.
Samotné historické místo, unikátní atrium s výhledem na strmé úbočí Květnice, spolu s přirozeným společenským životem vytváří vždy tolik ceněný “genius loci.”
Není nadsázkou říct, že zde vzniklo společenské a kulturní centrum pro mnoho lidí nejen ze samotného Tišnova. Navíc - toto centrum vzniklo přirozeně, má svou historii a doložitelný vývoj. Současným jazykem by se dalo říct i toto: vzniklo tu místo, o které se jiná města dlouhá léta marně snaží, nebo ještě jinak - vznikla tu značka, “city trademark”, na kterou může Tišnov lákat svoje návštěvníky. Pernštýn či U Palce je právě tím, po čem každé město touží a pokud to má, náležitě si toho cení a snaží se udržovat a chlubit se tím, neboť právě tato místa naplněná životem město propagují.
Soukromý vlastník, rodilý Tišnovan pan Miroslav Navrátil, je v současné době svolný celý objekt de facto bezprofitově prodat městu Tišnovu.
Od lidí, dnes sdružených v iniciativě “Zachraňme zahrádku U palce”, vznikl již první nástin kulturně společenského využití objektu ve vlastnictví města. Má svou ekonomiku a prvotní vizi, tedy něco, co zde bylo celá léta opomíjeno.
Celý projekt na záchranu tohoto místa je cenný i tím, že se zde spojily spolky, iniciativy a lidé jindy antagonistických názorů. Jestli něco může být lepším dokladem pojmu “komunitní život”, tak je to právě toto spojení názorově i generačně různorodých skupin. Lidé v nich našli společné téma, které je dokázalo spojit.
Vytvořili komunitu.
Na první pohled obyčejné kavárny nebo hostince se mohou stát důležitým centrem výměny a sdílení myšlenek. Nepodceňujme takzvané obyčejné sousedské “pokecání u piva!”
Právě z takových zprvu obyčejných hovorů a prvního nápadu vyrostla tišnovská rozhledna, kterou se dnes město chlubí.
Podobně vznikl i nápad na výmalbu podchodu tišnovského nádraží. Samotný koncept výtvarného díla a osobnost výtvarníka Vladimíra Kiseljova nakonec může být jedním z trháků a lákadel Tišnova. Kde jinde existuje tak rozsáhlá malba vypovídající o městě a jeho okolí na bezmála 600m2?
V celé České republice něco podobného budeme těžko hledat.
Samotný dům Pernštýn s přilehlým atriem má ještě jednu důležitou funkci.
Historické části Tišnova za poslední desetiletí rychlým tempem mizela. Zmizí-li všechna historická místa, vymizí živá paměť lidského sídla, město se tzv. vyžije, ztrácí kontinuitu a samotný život v něm pak i smysl.
Bytí na tomto místě se vyprázdní.
Částka za odkup Pernštýna není malá. Ale soukromý investor je svolný přistoupit i na směnu za jiný majetek, který město vlastní a nevyužívá, nebo neumí hospodárně využívat.
Na případný argument – proč koupit další budovu pro účely kultury v Tišnově by se jistě dalo protiargumentovat množstvím existujících sportovišť a tělocvičen. A další vznikají a budou vznikat. Jejich množství a využití nikdo přece nechce zpochybňovat. Jistě, Tišnov je dnes více městem sportu než kultury, ale rezignovat na kulturu je cesta do pekel.
Ke zdravému tělu odedávna patří i zušlechtěný duch.
Současné vedení radnice od svého zvolení podniká velmi potřebné a sympatické kroky. Posledním z nich je záměr zřízení funkce městského architekta, který by ve spolupráci s odbory městského úřadu byl zárukou konceptuálního rozvoje města.
V tomto ohledu se zcela jistě blýská na lepší časy. Věříme, že nakonec pro nás všechny dobře dopadne i osud “Pernštýna i Palce.”
Nové zastupitelstvo a hlavně vedení radnice tento potenciál - chápat a také dělat věci jinak, než doposud – zcela jistě má.