Kdo neznáš geometrie, nevstupuj!
(nápis nad vstupem do antické Academie filosofa Platona)
Čas od času se doposud klidná hladina lidského ducha kolektivně vzedme, doba plodí své génie a mistry.
Tak se stalo, že nastalo století, ve kterém se po ničivém požáru obnovovala a posléze světila katedrála ve francouzském Chartres, kdy anglický mnich Roger Bacon ponořen do matematiky, zákonů optiky, astrologie a alchymie 
spřádá vize na budoucí vynálezy, Wolfram von Eschenbach píše svého Parzivala, Tomáš Akvinský ponořen do odkazu Aristotelova tvoří svoji Teologickou summu, sv. Franišek z Assisi komponuje hymnus na Slunce, kterého nazývá svým bratrem, o něco později Dante v Itálii poznává svou Beatrici a mění navždy pojetí poezie, a jeho krajané z rodiny Polů dorazili na “konec světa” – do Číny. 
V okruhu cca 200 km kolem Paříže propuká mohutný stavební rozvoj. Vznikající katedrály, pro někoho podivného slohu, který je podle obyvatel severní Evropy, gótů, italskými umělci hanlivě označen jako gótský, později gotický. Nové katedrály a baziliky nesou skoro všechny stejný název - Nottre Dame - Naše paní.
Již po skoro tři století století se pozvolna vrací do mysli věřících věčný obraz Matky s dítětem. Nikdy odtud vlastně skutečně nezmizel. Jen byl znovu nalezen.
Ve stejném století cestuje královna Konstancie a zastavuje se u dnešního soutoku tří řek.
Kdoví, co na tomto, tehdy neutěšeném místě, vstoupilo do jejího srdce? Víme jen, že zde zakládá ženský klášter nazvaný Porta coeli, Brána nebes.
Přichází stavebníci, kamenící, tovaryši různých řemesel. Klidné údolí ožívá ozvěnou kamenických kladívek, doposud kámen skrytý v zemi dostává svůj tvar a poslání.
Vzniká dílo, které i dnes bere dech.
Jaký byl vlastně postup stavebních prací?
Dnes převládá názor, že katedrálu nestavěla jen jedna stavební huť, ale podílelo se na ní více kameníků z různých hutí. Míry a jednotky používané ve středověku bývaly různé a s každou hutí se lišily. Jak je tedy možné, že další nastupující huť po předešlé dokázala ve stavbě pokračovat, když používala jiné míry? Ve středověku neexistoval žádný metrologický úřad, jednotné normy, žádné ČSN, DIN či ISO tak jak je známe dnes. Jak je možné, že vzniklo dílo, které nás dodnes uvádí v úžas?
Vše je dáno číslem, zaznělo kdysi z úst řeckého matematika Pythágora.
Co má “hvězdička” jadérek příčně rozkrojeného jablka společného s dobrými schody, po kterých můžeme snadno stoupat? Co má rodokmen včelích trubců, kteří se vyvíjejí z neoplodněných vajíček dělnic, společného s Pythagorovou větou o pravoúhlém trojúhelníku, vtloukanou nám do hlav na základní škole? Jak spolu souvisí hudební intervaly církevních stupnic, geomtetrie prostoru gotické 
katedrály a třeba tzv. Fibonacciho posloupnout?
Tady nalézáme základní princip stavby, díla, v materii kamene uskutečňovaného Opus Dei, Díla Božího.
Odpověď je prostá a fascinující zároveň.
Uplatňoval se princip stejných poměrů.
Nastupující stavební huť převzala na stavbě již uplatněné poměry hutí předcházející. Matematika se svými čísly nebyla nezbytná. Základem byla geometrie, pravý úhel, čtverce, obdélníky, kruh a jejich složitější tvary, definované kdysi v tzv. Platónských tělesech.
Výchozím pilířem těchto poměrů byl tzv. Zlatý řez.
Zlatý řez, základní princip objevený již dávno, tzv. posvátná geometrie, kterou nacházíme v přírodě na každém kroku. Lidmi, tento odpozorovaný a později geometricky definovaný princip začal být uplatňován ve stavitelství, v hudbě, poezii i vytvárném umění. 
Když na chvíli zvedneme oči od tohoto pozoruhodného portálu, uvidíme další uplatnění geometrické symetrie, a to ve velkolepě pojaté kamenné rozetě. Dodnes jsou dohady, kde se dokonalá kruhová rozeta nad portály vlastně vzala. Existují dokonce názory, že existence rozet je v jakémsi rozporu s 
logikou gotického slohu. Samotný název rozeta je použit až později. Nejprve to bylo prostě fenetre, pak latinské rota (kolo), a až později rose (růže). V Německu ji později nazývají Sonnenfenster, namísto Fenster rose (rozetou), tedy oknem, jímž do chrámu proudí sluneční záře, protože Slunce bylo chápáno jako samotný Kristus, bratr, jak ho nazval Sv. František z Assisi.
V každém případě stojíme a díváme se na dílo, jež nás naplňuje nejen obdivem, úctou a respektem, ale spolu s duchovním posláním vyvolává ono prastaré mysterium tremendum, jenž nás neustále nutí v této kamenné knize, jak katedrály nazýval ve dvacátém století Fulcanelli, znovu číst a objevovat příběhy prastaré, jak samo lidstvo.
V nedělní podvečer 23.6. se sešlo před portálem kostela Porta coeli přes devadesát lidí. Založení kláštera královnou Konstancií slaví letos 780 let. Restaurátor Petr Bortlík povykládal o svém zážitku s restaurováním portálu v osmdesátých letech 20. stletí. Jeho vyprávění, jak projížděl krajem a oťukával patníky, aby našel pravý drásovský pískovec, je dokladem pokory a touhy umělecké duše, dát dávnému dílu to nejlepší. Krásný a inspirativní příběh. 
Mgr. Aleš Flídr, který psal o Porta coeli svou diplomovou práci, se touto stavbou zabývá dál. Jak sám říká, je Porta coeli jeho slabostí a láskou. Poutavým způsobem objasnil některé stavební postupy, které doposud ani odborné veřejnosti nebyly známy. Jeho téměř hodinu a půl trvající strhující výklad v některých částech velmi překvapil. Vše bylo umocněno zážitkem in media res - výklad se konal přímo před portálem, a tak diváci viděli vše názorně přímo na jednotlivých stavebních prvcích. Následovala beseda s mnoha otázkami. Přednášky byly proloženy středověkou poezií, kterou přednesla studentka konzervatoře sl. Dobišarová z Hradčan.
Na závěr je nutné zmínit nepochopitelný nezájem Tišnovské televize, která na tuto ojedinělou akci byla pozvána. TTV dala přednost asi jiným, "duchovnějším" reportážím. Tišnovští občané, kteří na tuto přednášku o portále nestihli přijít ji v TTV neuvidí. Škoda.
Akci připravilo občanské sdružení Continuum Vitae, za laskavé podpory paní převorky Cisterciáckého opatství Porta coeli, Obce Předklášteří a Podhoráckého muzea.
Více fotografií: https://plus.google.com/photos/109690294730244104935/albums/58928033787…
