Závist (Invidia) versus Přejícnost (Humanitas)
I když do srdcí lidí pevně zarostlá, Závist se často vznáší vzduchem na papírových křídlech anonymních dopisů a udání, jako kapénková nákaza se šíří mezi lidmi pomluvou, aby zamořila naši mysl. Závist je silně „virulentní“ a velmi často přerůstá v nenávist. Napřed závidíme ostatním jejich úspěch, jejich majetek, práci, kariéru, pak zdraví, rodinu … a nakonec „ty ostatní“ začneme nenávidět, vinit tyhle šťastné, úspěšné či bohaté lidi z našeho smutného života.
Závist se ostatním hříchům vymyká svou zvláštní vlastností – na rozdíl od ostatních hříchů, které mohou přinášet alespoň kratičké uspokojení a potěchu, je Závist bez radosti. Člověk posedlý Závistí se začne vnitřně užírat. Jeho život se promění v chmurné dny plné zloby k ostatním lidem, kteří jsou v jeho očích šťastnější, veselejší, zdravější a mají zkrátka v životě „kliku“, kdežto on jen smůlu a „pech.“
„Závist je nespokojenost s dary, které má někdo jiný.“ (Jan z Damašku, 8. století)
Závist úzce souvisí s naší nespokojeností s vlastním údělem, kdy si zároveň přejeme mít takový úděl, jaký má někdo jiný.
„Závist je „smutek z toho, když je jiný člověk šťastný nebo slavný.“ (Tomáš Akvinský)
Na hypertrofované formě Závisti – nenávisti stojí celé politické režimy – ve dvacátém století německý nacismus a ruský komunismus. Ten první obracel nenávist proti všemu neněmeckému, ten druhý proti vlastním lidem, které označil za nepřítele, kapitalisty a zrádce.
Na závisti a později nenávisti jsou založeny všechny nacionalistické strany, jako se základní materií se Závistí pracují populističtí politici.
Bohužel v poslední době se i v naší zemi zvedá vlna nenávisti, pilně živena vrcholnými politiky. Lidé, kteří na tuto Závist (nenávist) přistoupí, již od první chvíle nemají klid. Nitro člověka je leptáno a rozežíráno.
Naše cesta hrdelního práva v duchu Sedmi hlavních hříchů má své páté zastavení věnované právě Závisti. Výtvarník Milivoj Husák koncipoval tuto stélu symbolicky – zeď, která je jinde souměrná, je zde ožrána, ohlodána, protože to je hlavním projevem Závisti na člověku.
Každý člověk má svůj život jedinečný a nezaměnitelný. Naučit se žít svůj vlastní život, najít jeho bytostný smysl a „uskutečnit se“ na tomto světě, je nejvyšším úkolem každého jedince lidského rodu.
Jak napsal apoštol sv. Pavel:
„Já jsem se naučil být spokojen s tím, co právě mám. Dovedu žít v odříkání, a dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem.“ (Flp. 4,11-12).