VLÁDCI Z DOBY BRONZOVÉ OD ČERNÉ ŘEKY

VLÁDCI Z DOBY BRONZOVÉ OD ČERNÉ ŘEKY

Martin Golec

  V červenci roku 2016 si někteří občané Tišnova povšimli archeologického výzkumu vedle kotelny pod kopcem Klucanina při výjezdu směrem na Železné. Pracovníci brněnského Ústavu archeologické péče zachraňovali část vesnice ze starší doby železné – halštatské (7. – 6. století před Kristem).

Shodou náhod se na tomto místě spojily hned „dvě železa“, samotná historická epocha a všem známý místní název nedaleké obce Železné. Každý z nás si ještě ze základní školy pamatuje na Mendělejevovu (dnes přesněji periodickou) tabulku prvků. Co by na tomto místě mohlo, či mělo zaznít, je tvrzení, že jeden prvek mezi ostatními je pro dlouhé kulturní dějiny Evropy bezesporu nejvýznamnější. Je to právě železo, jež de facto odstartovalo cestu k formě moderní společnosti, jejíž jsme nyní součástí. O této čerstvé novince se čtenáři dozví později v nějakém dalším pravěkém povídání na těchto stránkách. Nyní se ještě přeneseme v čase o nějaké století nazpět, těsně před okamžik, kdy nová převratná technologie navždy proměnila běh dějin (10. – 9. století před Kristem). Vstoupíme do druhého dílu našeho putování závěrem doby bronzové v Tišnově.

  Zlom ve vývoji nastal s koncem doby bronzové na konci 9. století před Kristem. Co bychom za pomoci stroje času spatřili na území dnešního Tišnova? Našli bychom například lidi pohřbívající pod zmíněnou Klucaninou na pohřebišti, které se dnes nachází „pod paneláky“ (první díl trilogie o době bronzové). Své mrtvé vypravovali bez výjimky ke slunečnímu bohu na hranicích podle dodržovaných představ. Jejich víra v jiné životy po ukončení toho posledního je de facto velmi podobná mnohým lidem dneška. Naše procházka „po bronzovém Tišnově“ by se odvíjela po síti vyšlapaných cest a stezek, které by spojovaly jednotlivé osady s dřevěnými domy se stěnami z mazanice (na proutěnou kostru je nanesena hliněná hmota smíchaná s plevami a travinami), sedlovou střechou s doškem, či šindelem. Za vesnicí by se pásly kozy, ovce a krávy, které jistě hlídali malí pasáčci, stejně jako si to pamatují ještě naši rodiče. Lidi bychom našli na polích a ženy by například pekly chléb v malé domácí peci, či nějaké společné na návsi. Vůbec lidé dělali všechny hlavní pracovní činnosti pohromadě. Zde si uvědomujeme, že spousta reliktů našeho nedávného chování je vlastě pravěká a prodělávala kontinuitu tisíce let, až je nadobro odválo 20. století do muzeí. Ocitli jsme se definitivně v době plastové. Tím nemáme na mysli jen plnění našich odpadkových košů plastovými obaly, ale komplexní změnu používání a vnímání krajiny. Stará schémata, která sice nenápadně, ale o to rychleji mizí z našeho světa, jsou nahrazována novými. 

  Takto zasídlenou krajinu bychom asi našli kolem řeky Svratky. Spíše s jistým odstupem od ní, protože neregulovaný tok přinášel dramatické záplavy a vytvářela se síť mokřadů s množstvím hmyzu. Možná ne všichni čtenáři vědí, že její název není slovanský, ale germánský. Jde o Schwarzawu (schwarz = černý), takže Černou řeku. Tuto barvu spatřujeme, kdekoliv se do ní zahledíme. A není vyloučeno, že tento název je ještě starší, možná již tisíce let a že je z období předkeltské a keltské periody, z doby, kdy už vůbec nevíme jak nazvat ty, kteří zde žili. Ona ta černá barva tam byla vždy, což mohlo vést k identickým úvahám. Máme tedy pravděpodobně před očima vzkaz z hlubokého pravěku, jakého v našem městě není.

  Vycházeje z vesnic, nacházíme menší, či větší políčka osetá pšenicí, ječmenem nebo prosem, bérem, bobem a hrachem. Za vesnicemi nacházíme místa s posekanými, osekanými, olámanými a ořezanými stromy. Vlastně by to byly také „klucaniny, dranče a žďáry a žďárce“, které kolem Tišnova známe dodnes. V tom se tisíce roků nic neměnilo. Dřevo bylo využíváno téměř na vše. Hodně stromů a keřů spásával dobytek v dolních partiích a jiné lidé osekávali k letnímu přikrmování. Pokud procházíme například nedalekou Zlobicí, povšimněme si nejen oveček, ale také formy krajiny, kterou nám zanechávají. Je na chlup stejná jako v hlubokém pravěku naší doby bronzové.

  Zanechme však na chvíli zemědělce, pastevce a rybáře u jejich Černé řeky a vydejme se po okolí. Po celou dlouhou epochu doby bronzové bývalo zvykem, že lidé vytvářeli složitá hierarchická společenství, v nichž se odlišovaly běžné venkovské vesnice od míst, ve kterých přebývali králové a královny. Nejmocnější a jejich rodiny se zcela odlišovali od ostatních, a to nejen „od hlavy k patě“ svými oděvy, šperky a dalšími odznaky svého postavení, ale také sídly, tj. domy a zejména rozměrnými hradišti na vybraných kopcích.

  Již zmíněné Železné je zdejší nesporně pozoruhodnou archeologickou lokalitou. Mezi dvěma vyššími hřebeny kopců se vypíná bezprostředně u vesnice velmi nápadný kopec, na kterém bylo potvrzeno právě takové výšinné opevněné centrum. Obdobná se v krajině nacházejí ve značných rozestupech. Kupříkladu na jih od Tišnova podobné nalezneme až v Brně-Obřanech a na sever až v Boskovické brázdě poblíž Černé hory na Krhově-Malém Chlumu. Hradiště byla mocenskou páteří souvisle osídlených rovin, nacházela se vždy na významných křižovatkách dálkových cest.

Je značně pravděpodobné, že železenské hradisko leželo právě na spojnici obou jmenovaných center. Zaujme nám také fakt, že leží na okraji osídlené krajiny, západním směrem bychom našli zcela neosídlený kopcovitý prales. Přes něj vedla dálková cesta odněkud z Maďarska a Slovenska, která by nás dovedla přes jižní Moravu do východních Čech. A tak právě hradiště u Tišnova vítalo cestovatele, obchodníky a poutníky přes (téměř?) liduprázdný úsek.

    Předpokládáme, že mocní vládcové z takových míst organizovali politicko-ekonomický řád na územích velikosti dnešního okresu. Moc těchto místních vládců a vládkyň byla odvozena z dané tradice, a požívali nesmírné úcty a respektu členů jejich kmene. Lidé věřili, že jsou obdarováni také nadpřirozenými vlastnostmi, mohou komunikovat s bohy a ovlivňovat budoucnost kmene. Vládli značnými pravomocemi, kupříkladu zastávali roli soudce a rozhodovali o důležitých aktivitách na svém území. Organizovali správu náboženských obřadů v ročním cyklu. Vedli obřady, přinášeli životně důležité oběti bohům. Pořádali oslavy spojené s hostinami, přijímali významné hosty, organizovali zápasy a soutěže. Vedli kmen do války.

   Bohužel železenské hradisko nebylo nikdy archeologicky systematicky zkoumáno a tak jsou naše znalosti jen orientační. Jde o oválnou vyvýšeninu v poloze Hradisko o rozloze 0,4 ha. Ze severní a západní strany je obtékáno potokem Lomnička (dříve nazývaným Besének). Kopec dosahuje převýšení 50 m vůči okolnímu terénu a má velmi příkré svahy místy nabývající charakteru srázů. Pouze od jihovýchodu je terén o něco méně svažitý a právě zde začíná cesta směrem vzhůru. Lokalita je v odborné literatuře známa díky J. Skutilovi od roku 1932, nicméně za hradiště dlouho nebyla považována. Malhostovický rodák V. Podborský, specialista na dobu bronzovou a železnou, toto místo do svého soupisu moravských lokalit z roku 1970 nezařadil (Mähren in der Spätbronzezeit und an der Schwelle der Eisenzeit = Morava na konci doby bronzové a na prahu doby železné). Nacházíme jej mnohem později v přehledu hradišť a výšinných sídlišť v roce 2004 u M. Čižmáře (Encyklopedie hradišť na Moravě a Slezsku). Uvádí, že bylo obydleno hned v mnoha stoletích po sobě, v mladší (13. – 10. století před Kristem) i pozdní době bronzové (10. – 9. století před Kristem) a dále již ve starší době železné (6. století před Kristem). Zcela nedávno v roce 2013 sepsal nový přehled tišnovské doby bronzové M. Salaš (Vládci hmoty – slévači a kovotepci bronzu, in: Tišnov – příroda, dějiny, památky a lidé). Uvádí, že na Hradisku v Železném lidé žili v pozdní době bronzové. Východně od něj směrem na Drásov má dokonce ležet nížinná vesnice z této doby, což je dnes již pod rozrůstající se zástavbou v Železném.

  Tato situace je zcela typická pro mnohá další podobná místa v krajině. Lidé udržovali způsob života dlouho v identických formách. Místa zvlášť významná neopouštěli a opětovně s nimi žili v symbióze, či se k nim po čase navraceli. Hradiště sloužila pro střetávání lidí se vzdálenějšími sousedy, byla důležitými uzly pro obchodníky a řemeslníky, kteří zde měli své odběratele, a jistě byla také útočišti před nebezpečím. Železenské hradiště řadíme se svými 0,4 ha mezi ta nejmenší, kupříkladu nejbližší jižní soused v Brně-Obřanech – též Hradisko má asi 20 ha, ale severní nejbližší soused na Krhově „Malém Chlumu“ se svojí rozlohou podobá, má 1,5 ha. Na obou zmíněných sousedních lokalitách převládá osídlení pozdní doby bronzové, k nimž se váže i jejich opevnění. V této epoše opevňovací aktivity na Moravě dosáhly značného množství a řadíme ji k nejbohatší ze všech dob prehistorie a historie. Je značně pravděpodobné, že v Železném bude situace obdobná jako u svých sousedů. Hradiště bylo obehnané hradbou s hliněnými valy vyztuženými dřevěnou konstrukcí a kameny, na vrcholu se nacházela mohutná palisáda. Počet bran neznáme.

   Nová éra doba halštatská však přinesla značné změny. S novou technologií přišel i pozměněný způsob života. Výšinná centra byla většinou ponechána svému osudu a vládcové nové doby je neužívali. Cítili se asi bezpečně v rovinných osadách. Nová epocha byla pro archeology v Tišnově dlouho záhadou, nenašla se doposud ani jediná vesnice. Tento fakt konstatoval v roce 2013 M. Salaš. Situace značně kontrastuje s popisovanou dobou bronzovou. Nový výzkum pod kopcem Klucaninou tak zásadně mění poznání této jinak velmi bohaté éry na Moravě.

  Ve třetím dílu trilogie o době bronzové vstoupíme do světa náboženského myšlení, jehož pozoruhodnými pozůstatky jsou votivní dary bohům, přezdívané mezi archeology jako depoty.  Známe jich hned několik a povídání o nich bude, doufám, opět zajímavé a překvapivé.