Oldřich Kothbauer
Příběh Oldřicha Kothbauera jsem natáčeli v roce 2015 pro sérii publicisticko-dokumentárních pořadů Tišnov v II. odboji věnovaných 70. výročí konce druhé světové války. Tehdy vzniklo sedm dílů mapujících prostřednictvím výpovědí pamětníků několik důležitých kapitol odboje na Tišnovsku. Oldřich Kothbauer ale mezi nimi chyběl, protože rozpracovanému pořadu něco chybělo a tak vznikla jen zkrácená pracovní verze, promítaná na radnici v červnu téhož roku u příležitosti křtu knihy o Oldřichu Kothbauerovi. Téma jsme otevřeli více jak po roce s tím, že by bylo škoda, aby to zůstalo nedodělané. Jako oživení celého příběhu Miloš Sysel vymyslel, že budeme s Jitkou Hochmanovou, dcerou Oldřicha Kothbauera, jakoby pátrat po těch zakopaných zbraních u nich na zahradě, odkud je tehdy před sedmdesáti lety vykopávali. Já jsem si vzal detektor co mi kdysi věnoval Karel Krejčí a vyrazili jsme na zahradu. Podle očekávání jsme ze země vytahovali kousky plechů a hřebíky z rozpadlých 
altánků a laviček, ale pro naše filmové účely to bohatě stačilo. Pak se ale ozval silný signál a po několika kopnutích z hlíny vykoukly nábojnice. Když jsme jámu více otevřeli bylo jasné, že jsme narazili na jednu z ukrytých schránek, kterou tehdy Němci při vyklízení zahrady zřejmě nenašli. Přiznám se, že kdyby to nebylo do filmu, tak nábojnice sám vyzvednu, nechám je delaborovat a budu mít hezký suvenýr. Takhle jsme ale raději volili cestu, jak by se v případě takového nálezu mělo postupovat. Zavolali jsme na místní policejní oddělení a ti tam poslali tým pyrotechniků. Po chvilce kopání pyrotechnici vyzvedli ze země zhruba tři stovky nábojů 7,92 × 57mm Mauser, které byly spolu s nábojovými pásky zakopány zřejmě v plechovém kanystru. Ten se v zemi zcela rozpadl a to že šlo o kanystr se domníváme jen na základě hrdla šroubovacího uzávěru, který se na rozdíl od zbytku nádoby zachoval. Munice byla už zkorodovaná. Naštěstí nešlo jak v případě lesů nad Lomničkou o průrazné zápalné střely s bílým fosforem, ale o zcela běžné střelivo, které bylo v první polovině dvacátého století na světových bojištích jedno z nejpoužívanějších. Podle značení nábojnic šlo v drtivé většině o výrobky z brněnské Zbrojovky z roku 1939. Nábojnice byly vybaveny různými typy střel včetně několika svítících. Celkem toho pyrotechnici odvezli k likvidaci přes tři kila. Zajímavostí celé této akce bylo ono propojení mezi minulostí a přítomností, protože Jitka Hochmanová, která celé akci na zahradě přihlížela, před sedmdesáti lety na stejném místě jako malá holka asistovala i při vyzvedávání zbraní a střeliva, které tam na začátku války zakopal její tatínek.
