Ta lebka mívala jazyk a taky kdysi zpívala.
(Hamlet)
19. července loňského roku v podvečer zazvonil telefon. Mladá brigádnice volala, že v Předkláštěří na hřbitově dělníci odstranili zašlé náhrobní desky. V jedné z hrobek pod nimi je patrná lebka i se zbytky vlasů.
Ale tomuto telefonátu předcházela zvláštní souhra koincidencí.
Pár dní před tímto datem jsem měl možnost navštívit prostory pod chrámem Sv. Jakuba v Brně. Chystala se zde kostnice, katakomby byly plné dělníků, natažené kabely, stavební materiál, a mezi tím vším se na zemi povalovaly lidské kosti.
Na moji zbrusu novou elektronickou čtečku jsem si ten samý týden stáhl pohádku bratří Grimmů s podivným názvem: "Zpívající kosti".
A do třetice tento telefonát o lebce.
Telefonát nás zastihl při návratu z neúspěšné houbové výpravy. Stavili jsme se na chvíli u přátel na pár slov. Voda na kávu právě začínala vřít. Ale té podivné souhře náhod nešlo odolat. Káva musí počkat. Fotoaparát jsem měl v autě a tak jsem se okamžitě rozjel do Předklášteří.
Opravdu v jednom hrobě byla kovová schránka, v oblasti hlavy byla prasklá. Díval jsem se do tváře lebky se zbytkem bujných černých vlasů. Obhlédl jsem náhrobky. Jednalo se několik masivních desek z mramoru, na nichž byly velmi špatně čitelné německé nápisy. Dvě byly desky z červeného pískovce, na nichž se nedalo přečíst skoro nic.
Vittinghoff.
To jméno se opakovalo na více mramorových náhrobcích. Tady začala moje téměř roční korespondence a pátrání po tomto jméně.
Ale jak k tomu všemu vlastně došlo? 
Obec Předklášteří, se rozhodla v roce 2012-2013 stávající prostory hřbitova částečně zrekonstruovat a rozšířit. Došlo tedy k odstranění náhrobních desek v místě, kde je plánována rozptylová loučka, ze které se kovovou brankou projde do budoucího kolumbária.
Pod náhrobními deskami byly cihlami vyzděné hrobky, vymalovány červenou barvou. Po částečném očištění náhrobků texty začaly vyprávět příběh o rodině posledního světského majitele, jehož jméno je: Herr Friedrich von Vittinghoff gennant Schell zu Schellenberg.
Moje pátrání po tomto jméně začalo, jak v dnešní době bývá, na internetu. Především německy internet se jménem Vittinghoff jen hemží.
Rod rytířů, svobodných panu z Vittinghoff, pochází ze stejnojmenného hradu, který stal na území dnešního Essenu (Essen-Rellinghausen). Bohužel cely hrad dnes nic nepřipomíná, protože po něm zůstaly ještě méně než ruiny.
Ze stránek německé časti rodiny Vittinghoff jsem se dozvěděl, že se každé dva roky koná setkání všech potomků rodu Vietinghoff na zámku Höhnscheid.
Termín setkání připadl pravě na následující víkend 20.07. - 22.07.2012 !
Napsal jsem tedy krátký email a poslal ho jednak na adresu rodiny provozující stránky rodu Vittinghoff, a jednak přímo do hotelu, kde se setkání mělo konat, protože jsem chtěl využit příležitosti, kdy je pohromadě více lidi z tohoto rodu, a potřebné informace se dají snadněji získat.
Jenže s přízní kráčí ruku v ruce téměř vždy i nepřízeň, a tak jsem odpověď od pana Konrada-Udo Baron von Vietinghoff gen. Scheel dostal až za několik dní s vysvětlením, že zrovna v době konání setkání vypadl v celém okolí hotelu internet, a tak můj email hotelová recepce vyzvedla až po skončení setkání.
Ale odpověď pana Konrada Vietinghoff i tak mnohé osvětlila.
Teď tedy krátce o textech na náhrobních deskách. Začnu tedy s Fridrichem - majitelem panství Porta Coeli.
Text na jeho náhrobku:
Modleme se za duši zde odpočívajícího pána Friedericha říšského svobodného pána von Vittinghoff zvaného Schell ze Schellenbergu.
K(císaře) a K(krále) skutečný komoří a major rakouské armády. Rytíř a nositel řádu o zásluhy království pruského a ruského císařského řádu sv. Vladimíra. Majitel panství Tišnovského a příslušník zemských stavů moravských.
Narozen 25.1.1786 zemřel 5.8.1849
Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat.
Evangelium podle Jana kapitola 14 verš 21)
Druhá větší deska s neobvykle dlouhým textem patřila ženě Fridricha:
Na této náhrobní desce je nápis:
J. + M. + J.
Tvá duše dojde spasení skrze tvou víru ve mě.
Jerem 30.18
Věčnou láskou jsem Tě miloval a proto jsem tě ze soucitu/milosrdnosti/ k sobě vzal.
Jer 31.3
V modlitbě vzpomeňme na svobodnou paní LUDWIGU VON VITTINGHOF SCHELL, rozenou von Loe, která 4.3 1859 ve Vídni po několikatýdenní bolestivé nemoci v 11. hodin večer ve svém 66 roce života, několikráte posílena přijmutím nejsvětější svátosti, blaženě zesnula v pánu na ochrnutí plic.
Myšlenka na její nadpozemské štěstí je jedinou útěchou.
V hlubokém zármutku její děti.
Od této chvíle jsou blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu. Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých těžkostí, neboť jejich skutky jdou s nimi."
(Kameník vytesávající nápis pravděpodobně špatně rozvrhl plochu, a tak se mu sem začátek věty “Ano, praví duch..” nevlezl.
(V němčině by celý text zněl: Selig sind die Toten, die in dem Herrn sterben von nun an. Ja, spricht der Geist, sie sollen ruhen von ihrer Mühsal; denn ihre Werke folgen ihnen nach.
Text tedy obasňuje zvláštní kovovou schránku, možná zinkovou rakev. Ludwiga zemřela ve Vídni, snad v nemocnici. Na hřbitov do Předklášteří, kde již ležel její muž Fridrich, byla tedy z Vídně převezena v této kovové rakvi.
Menší náhrobky patřily jejich předčasně zesnulým dětem a dokonce vnoučatům.
Ale o tom v příštím pokračování.
