Štěpánovice, Zahrada, Dolní Loučky
Nejstarší „bytost“ na světě je kámen. Používáme ho po tisíciletí pro své stavby, uchování svých myšlenek, královských nařízení, testamentů, epitafů, nářků a křivd, používáme ho jako nástroj, platidlo nebo zbraň.
Kameni svěřujeme své zprávy - nápisem ve zkratce vyjádřené lidské příběhy, vzkazy dalším generacím. Kameny vytyčujeme hranice panství, polí, lesů. Nápisy na kamenech informujeme a varujeme pocestné. Kámen je nejstarší pamětník historie naší Země. Rudolf Steiner nejstarší vrstvu lidské mysli označoval jako paměť minerální. Kámen svou trvanlivostí dokáže překlenout věky lidských civilizací, pomíjivých a krátkých lidských příběhů. Lidé si mohou vyprávět příběhy pomocí kamene od počátku věků. V kamenných vrstvách čteme dějiny naší Země i naší galaxie. I když je studený, tvrdý a nepřístupný, něco na kameni obdivujeme. Něco z něj je nám důvěrně známé. Z neuspořádaného chaosu kamene dokážeme lidským poznáním a umem získat tvary, v jejichž principu tkví posvátná geometrie. Ze základních geometrických prvků jsou pyramidy, chrámy, gotické katedrály. Kámen zakrývá naše hroby, nápisy do něj vryté mluví o nás.
Tišnovský geolog Dr. Vladimír Josef Procházka v něm spatřoval skutečné bohatství kraje. Ono "pravé" zlato i stříbro, které všichni na hoře Květnici či potoku Besénku marně hledali. Vyzývá k návštěvě chrámu Porta coeli, který je pro něj ukázkou, jak se ze země vydobytý obyčejný permský pískovec opracováním stává skutečným zlatem v gotické stavbě. Možná i v tomto duchu lépe rozumíme alchymistickému nápisu V.I.T.R.I.O.L. - Visita Interiora Terrae Rectificando Invenies Occultum Lapidem - Navštiv nitro země, očištěním najdeš skrytý kámen. Vydobýt myšlenku z neuspořádaného stavu - chaosu - pokorným opracováním získat tvar a z něj pak vystavět chrám, nad jehož smělostí a krásou se dodnes tají dech. Možná onen Lapis Philosophorum je nakonec v tichu kamenného chrámu nevyřčená modlitba... Kdo ví?
Ale i neopracovaný kámen dokázal člověk využít. Dovedně vyskládané kamenné zdi venkovských stodol a stavení na nás dones mluví zvláštní řečí. Vypráví o lidech, kteří se nezalekli těžkého života. Přišli do pustého kraje, vykáceli (staročesky drančili a klučili) dřeviny, obdělali kamenitou půdu. Z vysbíraného kamene stavěli základy svých skromných stavení, později hranice svých polí. Na suché zídky - kamenice- narazíme všude v okolí.
Ale přece jen opracovaný kámen a do něj vytesané symboly, znaky a nápisy vypráví víc. Vypovídá přes staletí o událostech a tragédiích lidských životů. Mluví o nešťastných láskách, nehodách, vraždách. Mluví o smrti.
Stejně tak to dovedou kamenné kříže a křížové kameny našeho seriálu.
Naše minulost je kamenná a všímavý pozorovatel si to uvědomí při každé procházce kdekoli v okolí Tišnova.
Tentokrát se vydáme nejprve do Štěpánovic. V této malé obci jsou smírčí kameny hned dva. Jeden stojí za kapličkou na levé straně 
silnice směrem na Borač. Má ev.č. 1481 s uvedenými rozměry 80x56x15cm. Podle pověsti na tomto místě měl vlk usmrtit mladou dívku, která nesla svému otci – dřevorubci do lesa oběd. Ale než stačila k otci dojít, dostihl ji vlk a zardousil.
Každému hned napadne podobnost s pohádkou o Červené karkulce. Tento příběh, který poprvé do knižní podoby ve sbírce Pohádky matky Husy uvedl Charles Perrault pod názvem Le Petit Chaperon Rouge již v roce 1697, si ale vyprávěli lidé po mnoho generací předtím. Do většího povědomí čtenářů Červenou Karkulku uvedli bratři Grimmové. V jejich verzi Karkulku i babičku z břicha vlka osvobodí myslivec a namísto nich do vlkova břicha vloží kámen U nás přeložil Perraultovu verzi pohádky František Hrubín. Ve francouzské verzi příběhu vlk Karkulku sežere a – konec. Podobně jako ve štěpánovické pověsti k tomuto smírčímu kameni.
K samotné pohádce existuje mnoho na symbolech založených psychoanalytických výkladů. Mluví se o archetypu nevinné dívky, která se nepřipravená setkává s vlastní sexualitou, menstruační krví, zde symbolizovanou červenou barvou. Nepřipravena nezralá dívka je sexualitou (divokým vlkem) pohlcena. Pohádka později sloužila jako mravoučný příklad pro chování mladých dívek, protože ve středověku červená barva byla znamením prostitutek. Naučení, které z tohoto příběhu plyne podle Perraulta je toto:
Naučení:
Zde vidíte, co zlého potkává
děti, a zvláště krásky,
ty milé dívky hodné lásky,
když smí je oslovit kdejaký ohava,
a že nic zvláštního to není,
že slouží vlku k najedení.
Vlk, povídal jsem, vlci však
mohou být přece rozmanití:
někteří, než svou kořist chytí,
jsou roztomilí bůhvíjak,
úslužní, milí, krotcí tak,
jdou za mladými slečinkami,
pozor! Až do domu, až do ložnic jdou s vámi.
Ach, běda děvčátku či slečně, neví-li,
Že nejhorší jsou tihle zdvořilí!
Ale dost! Ještě trochu úvah nad psychologickým základem této pohádky a můžeme se ocitnout v úplně jiném příběhu!
Nad Štěpánovicemi se táhne směrem ke Kalům les, který se jmenuje Dranč. Když jsem pátral po původu tohoto názvu, obrátil jsem se na Referenční centrum Národní knihovny. Dostal jsem tuto odpověď:
Dobrý den,
Váš dotaz jsme konzultovali i s kolegy z jiných institucí, např. Muzeum Podhorácka, ale jednoznačnou informaci jsme nenašli. Doporučujeme obrátit se na obecní úřad, třeba by něco bylo v obecní kronice. Jediná zmínka, když nepočítáme internetové zdroje o zalesněném kopci Dranč, je v knize BORTLÍK, Petr. Štěpánovice. Střípky z historie obce do r. 1945. Tišnov: Sursum, 2008.: s. 12: "... V roce 1749 máme již soupis panské půdy u Štěpánovic. Vrchnost neměla tu dvora, náležely jí jen lesy a sice Jahodná na 541 měřic a Dranč 132 měřic polí..."
Jedna teorie k etymologii názvu Dranč je spojená s nářečím - slovo "drančit", popř. "vydrančit" ve významu vytrhat, vyrvat, odstranit. Je možné to vztáhnout historicky na nějaké mýcení lesa, kultivování apod.
Domníváme se, že by mohl být název odvozen taky např. od drancování nebo draní, na dranc, ale všechno je to jen spekulace. Doporučujeme ještě oblastní archiv http://brno-venkov.mza.cz/prehled-obci-1.
S pozdravem
Jaroslava Sedláčková
Referenční centrum NK ČR
No a právě v tomto lese - Dranč - u křižovatky lesních cest je křížový kámen – kříž je vytesán na kameni do kruhu. Podle pověsti zde divoké zvíře (opět býk?) zabil řezníka. Kámen má ev. č. 1482 a uváděné rozměry 92x63x14cm.
Pokud se na podobnou pověst podíváme podobnýma očima jako na pověst o zabité mladé dívce divokým vlkem (Karkulka), dostaneme
pravěký uctívaný symbol býka. Dodnes je u některých etiopských kmenů symbolem mužné dospělosti přeběhnout na první pokus po hřbetech býků a nespadnout přitom na jejich nebezpečné rohy. Na starých mykénských amforách jsou vyobrazeny krétští mladíci skákající přes běžícího býka. Býk jako symbol síly a plodnosti musí být uctíván i pokořen, aby se jeho síla a plodnost vtělila do mladíka a proměnila jej v muže. Možná je v nás jakási tendence vytvářet z běžných příběhů a nehod legendy, založené na odvěkých schématech dávných mýtů. Potřebujeme slyšet o tragických osudech mladých a nevinných dívek, cítit onen kontrast mezi čistou nevinností a zvířecí krutostí, stále si vyprávět znovu a znovu příběhy o hrdinech, býcích, zkouškách... O čistotě, krvi, životě a smrti. Smrt od býka se jeví jako smrt téměř hrdinská, čestná. Naopak - smrt opilého řezníka způsobena bodnutím rohu staré krávy nikoho nevzruší. Étos potřebujeme i v obrazu smrti.
Když pokračujeme lesní pohodlnou cestou (je vhodná i pro jízdní kolo), vyjdeme na silnici vedoucí do Kalů. U odbočky na Zahradu stával kdysi také smírčí kámen. Ale již Alois Franz roku 1893 zaznamenává z tohoto kamene jen úlomek. Uvádí k němu smrtelnou nehodu, kterou měl tentokrát způsobit kůň. Snad shodil svého jezdce a ten následkem pádu zemřel.
Kámen má ev.č. 1353, rozměr úlomku byl udáván 25x35cm. Franz předpokládal jeho celkový rozměr 
na výšku až 110cm. Ještě v roce 1998 byl původní úlomek kamene vyfocen. V současné době už není k nalezení.
Z obce Kaly sejdeme silničkou v polích do Dolních Louček. Zde ve zdi u kostela sv. Martina je zazděný křížový kámen, který má kromě reliéfu řeckého kříže po pravé straně atribut tesařské sekyry. Má ev. č. 1454, rozměr 61x52cm. Podle pověsti se zde zabil nějaký tesař pádem z výšky při budování kostelní věže.
