KDYŽ SE TIŠNOV DOTÝKAL VELKÉHO FOTBALU
Když se řekne FOTBAL, nikdo ještě vlastně neví, o čem je přesně řeč. FOTBAL, to může být stotisícový kotel barcelonského Nou Camp, vladaři a celebrity v čestných lóžích, filigránsky sestřižený zelený pažit, úporný boj o pohár vítěze Ligy mistrů a nevyzpytatelné kličky božského Messiho. Jenže FOTBAL je taky hrbaté vesnické hřiště, donedávna většinou jen se škvárovým povrchem, zmatené poletování míče mezi – slovy jistého Hnátka z Houslic – 22 dřeváky z naší a sousední obce, v poločasové přestávce pak zvětralé pivo z kelímku a krásně nezdravý připálený klobás na papírovém tácku. Mohou se vůbec tyto dva tolik odlišné světy, jimž se oběma říká FOTBAL, někdy navzájem protnout? Nebo se alespoň jeden druhého dotknout?
Tišnov sice není vesnice, ale pokud jde o fotbal, má určitě blíž spíše k těm dřevákům než k Messimu. A přece byly v minulosti okamžiky, kdy se naše město různými způsoby doslova dotýkalo velkého fotbalu, byť to v některých případech vyšlo najevo vlastně až ex post. Pojďme si tyto chvíle společně projít...
DOTEK ČTVRTÝ – JUDr. MIROSLAV STEINHAUSER
( 1. část )
V předchozích vyprávěních jsme věnovali svou pozornost sportovcům, kteří se vesměs narodili zhruba před sto lety a kteří již nějaký čas nejsou mezi námi. Byla to z regionálního pohledu nepochybně velmi silná generace hráčů, lidsky i fotbalově dozrávajících těsně před druhou světovou válkou, jimž právě válečné běsnění fatálně zasáhlo do životů v tak zvaně nejlepších létech. Po nich nastala téměř půlstoletá pauza. V létech 1919 – 1963 nepřišel na svět nikdo, kdo by měl cokoliv společného s městem pod Květnicí a současně se zapsal také do historie československého či českého fotbalu.
Stalo se tak až 6. dubna 1964. Toho dne se narodil Miroslav Steinhauser, druhý a poslední odchovanec zdejšího klubu, který to ve svém sportovním snažení dotáhl až do první fotbalové ligy. V sezóně 1982/83, tedy ještě před dovršením dvaceti let věku, nastoupil v dresu Zbrojovky Brno ke čtrnácti prvoligovým utkáním a vstřelil v nich jednu branku. Vystřídal pak ještě několik klubů různých soutěží doma i v zahraničí a dnes působí jako šéftrenér mládeže ve Znojmě, které je zároveň i jeho současným domovem. K tomu všemu se ale postupně ještě dostaneme – teď se vraťme pod Květnici na úplný začátek.
LÉTA TIŠNOVSKÁ
Mirkova maminka pochází z Dolních Louček, tatínek z Deblína, v Tišnově rodina bydlela na Mánesově ulici pod kopcem Klucanina. V sedmi letech vzal táta Mirka na trénink přípravky Baníku Tišnov a tím bylo o jeho sportovním osudu rozhodnuto. Oba rodiče jej pak ve fotbalové kariéře maximálně podporovali. „Maminka nevynechala od žáků jediný zápas mého mužstva, i když jsem třeba nehrál a otec je vlastně takovým mým soukromým trenérem. Chodíme spolu běhat, hrát tenis 
a podobně,“ vzpomínal pak na pomoc svých nejbližších v jednom z novinových rozhovorů v zimě 1984. V žácích začínal v útoku a dával hodně branek, dodnes si pamatuje například na vítězné utkání s Drásovem, v němž ke konečnému skóre 9:0 přispěl hned šesti brankami. Mezi jeho spoluhráče patřili v různých místních družstvech například Josef Kasperkevič, Zdeněk Smrkal, Zdeněk Jindřich, Martin Sáva, Ivan Hanskut, Milan Musil a řada dalších. Už v žákovských létech ale Mirek své vrstevníky výkonností viditelně převyšoval a jako třináctiletý se proto posunul mezi dorostence. Téměř současně se ale odehrálo ještě něco mnohem důležitějšího. Dejme k tomu slovo Pavlu Mužíkovi, který byl sice tehdy ještě hráčem, ale současně už i začínajícím trenérem fotbalové mládeže. Pokud dnes Mirek Steinhauser na někoho vzpomíná jako na osobu, která mu v Tišnově výrazně pomohla k budoucím úspěchům, je to právě trenér Mužík. Však se o něm jako o „velmi obětavém trenérovi“ zmínil i v jednom z pozdějších vyjádření pro tisk: „Měl kopanou opravdu rád a uměl nás kluky pro ni patřičně nadchnout...“
Z vyprávění Pavla Mužíka
V té době už jsem měl za sebou nějaké trenérské kursy a navíc jsem se velmi dobře znal s Františkem Haraštou, legendárním brněnským vychovatelem fotbalové mládeže. Jednak jsme spolu hrávali v jednom týmu za Sokol Žabovřesky a kromě toho jsme – když jsem ještě žil v Brně – i bydleli blízko sebe, kousek od Lužánek. Při sledování žáků jsem se logicky zaměřil na Mirka Steinhausera – měl dobrou kopací techniku, fotbalově mu to už od malička skvěle myslelo a měl i výborné periferní vidění. Vedl ho tehdy jako trenér Rudolf Mlčoch a společně s ním jsme se pak vypravili za Haraštou, abychom mu nabídli do Zbrojovky talentovaného hráče.
„Takových kluků tady mám,“ řekl na to tehdy Harašta. A v té chvíli pronesl Ruda Mlčoch prorockou větu: „Ten kluk bude jednou hrát ligu!“ Já jsem ho v tomhle názoru podpořil a podařilo se nám Haraštu přesvědčit. Dohodli jsme se, že Mirek půjde do Zbrojovky na hostování, 2x týdně už bude trénovat v Brně a jednou v Tišnově s dorostem. Já jsem tehdy převzal v Baníku dorost po Arnoštu Majerovi a byl jsem rád, že nové mladé kluky – s Mirkem ještě Jeneše – vzala parta těch starších rychle za svoje. Navíc jsem se brzy přesvědčil i o tom, že Mirek je hrozně hodný kluk, skromný, s výbornou povahou. Dohrál za nás ještě podzim a na jaře už hostoval ve Zbrojovce.
Celý rok jsem se pak na něj jezdíval dívat, velmi rychle se v Brně probojoval do širšího dorosteneckého kádru.
V BRNĚNSKÉ ZBROJOVCE
Mirek Steinhauser působil nejprve půl roku v dorosteneckém „C“ družstvu, pak hrál dalšího půl roku za B-tým a poté už následovala dorostenecká liga, ve které „jeho“ Zbrojovka hned dvakrát obsadila druhé místo. Jednou jí dokonce utekl titul 
jen o skóre, když i bilance vzájemných utkání s vítězným celkem byla stejná. Navíc byl téměř po celou dobu kapitánem všech družstev, ve kterých nastupoval – pocta o to cennější, že si „muže s páskou“ vždy volili přímo samotní spoluhráči.
V 18 letech se posunul z dorostu rovnou do prvoligového „áčka“ dospělých, debutoval na podzim 1982 v Chebu. Zbrojovku v té době trénoval Karel Brückner (setkáváme se s ním tedy v tomto seriálu již podruhé) a spolu s ním jako asistent bývalý brankář Viliam Padúch. Vzpomínky na Brücknera má dnes Mirek příznačné: „Málo mluvil, spoléhal hlavně na svůj instinkt, všude kolem něj bylo černo od cigaret. V jednom z prvních zápasů po mém příchodu do družstva jsme hráli před 35 000 diváky proti Spartě a když zbývala do konce asi čtvrthodina, poslal mne trenér za stavu 0:1 na hřiště. Brzy 
jsme dostali druhý gól – a on se vzápětí rozhodl střídat ještě jednou, načež i po těch sotva deseti minutách stáhl ze hřiště zrovna mne...!“
První a poslední prvoligovou branku vstřelil Miroslav Steinhauser 20. května 1983 v Praze na Julisce v duelu proti Dukle do sítě reprezentačního brankáře Karla Stromšíka. Utkvěla mu v paměti nejen proto, že byla premiérová, ale i z jiného důvodu – hned po víkendu čekala na Mirka maturita, v hlavě ho strašilo spíš učení než fotbal a neměl ani moc chuti k zápasu nastoupit. Domácí v poločase vedli 1:0 a potom, jak napsala druhý den Rovnost, „ve 47. minutě se na hranici trestného území uvolnil Steinhauser a bombou k tyči srovnal skóre.“ O sedm minut později přidal druhý gól Jarůšek a Zbrojovka tak 
v Praze překvapivě vyhrála 2:1. Jenže ani toto vítězství Brněnské v lize nezachránilo. Už na Julisce byl místo trenéra Brücknera s Padúchem na lavičce Josef Bouška, ale žádné změny bohužel týmu nepomohly. Zbrojovka skončila v konečné tabulce až na předposledním 15. místě, sice sedm bodů před beznadějně poslední Sigmou Olomouc, ale k záchraně jí chyběly tři body (tehdy se ještě za výhru dávaly pouze dva), o které byly lepší slovenské celky Slovan Bratislava a Plastika Nitra na 13.-14. příčce. Mimochodem – ligu tehdy poprvé a naposledy vyhrála „Pospíchalova“ Bohemka, zatímco Zbrojovka pouhých pět let po slavném zisku mistrovského titulu první ligu opustila.
Připomeňme si jména všech spoluhráčů, kteří v Mirkově jediné prvoligové sezóně oblékali stejně jako on zbrojovácký dres: brankáři Josef Hron, Eduard Došek a Petr Kostelník, v poli pak podle abecedy Bronislav Bláha, Aleš Češek, Libor Došek (otec dnešního kanonýra Slovácka), Tibor Duda, Štefan Horný, Petr Janečka, Jiří Jaroš, Karel Jarůšek, Roman Kukleta, Josef Mazura, František Mikulička, Jiří Nesvačil, Rudolf Pavlík, Jan Pavlů, Vratislav Rychtera, Stanislav Schwarz, Jindřich Svoboda (autor zlatého gólu na moskevské olympiádě) a Petr Vacenovský.
Další čtyři sezóny až do léta 1987 strávil Mirek Steinhauser se Zbrojovkou v druhé nejvyšší soutěži, která se tehdy oficiálně nazývala I. národní liga. V brance už se objevil pozdější reprezentant Jan Stejskal, do týmu se vrátil například 
Karel Kroupa (a o rok později také Rostislav Václavíček), krátce v Brně hráli i známí ostravští obránci Vojáček či Rygel. Dlouho ale nebylo týmu přáno, aby se do první ligy vrátil. V ročníku 1983/84 sice Zbrojovka obsadila 2. místo, nicméně plných patnáct bodů za vítěznou Olomoucí (s Brücknerem na lavičce), v sezóně následující pak došlo k jedné z mála odhalených úplatkářských afér v českém fotbale a právě Brno se stalo její obětí. Po 20 letech vzpomínal na tuto událost redaktor Práva Karel Felt takto: „Zástupci Českých Budějovic udali vedoucí tým druhé nejvyšší soutěže Zbrojovku Brno, která se měla částkou 35 000 korun pokusit podplatit jejich hráče. Peníze měl dostat českobudějovický hráč Jodl. Zbrojovka nebyla ze soutěže vyloučena, ale do první ligy postoupili Jihočeši. Odsouzeni byli předseda brněnského klubu Dr. Milan Kos a bývalý hráč a později trenér Ľudovít Mikloš.“ Tento článek se ale v podstatě mýlí v otázce vyloučení ze soutěže – verdikt byl tehdy de 
facto takový, že Zbrojovka zůstane v I. národní lize pouze v případě, že celou soutěž vyhraje. To se nakonec stalo, Brno obsadilo první místo šest bodů před Budějovicemi, 
které postoupily do 1. ligy ze druhé příčky. Ještě dlouho poté se při jakémkoliv duelu s Brnem na budějovické hráče z ochozů křičelo „...udavači!...“
V ročníku 1985/86 skončila Zbrojovka dokonce až pátá, před ni se dostal například i Chomutov nebo Česká Lípa, nejvyšší příčku tehdy obsadila – dnes v českém fotbale dominantní – Plzeň. A v poslední Mirkově brněnské sezóně 1986/87 z toho bylo ve finále opět jen druhé místo za postupujícím Hradcem Králové.
Jaro 1987 bylo pro Miroslava Steinhausera více než hektické a neměl to na svědomí pouze fotbal. Jak jsme již o pár řádků výše uvedli, v roce 1983 Mirek zdárně ukončil 
studia na tišnovském gymnáziu. Nebyl to pro něj ale vůbec konec „školní docházky“ – naopak. Vyšel vstříc dávnému přání svého otce-právníka a pokračoval i při fotbalové kariéře dále ve studiu, konkrétně na právnické fakultě tehdejší brněnské UJEP. Měl sice po celou dobu až do promoce individuální studijní plán, nicméně je obdivuhodné – a dnes už pro mnohé asi těžko uvěřitelné – že školu dokončil v normálním čtyřletém termínu. Právě v onom roce 1987 se stal promovaným právníkem (o rok později po absolvování rigorózních zkoušek si pak před své jméno psal už i titul JUDr.) a aby toho nebylo dost, v sobotu 20. června 1987, právě v den posledního kola fotbalové soutěže, se navíc v Brně oženil se slečnou Hanou Koudelkovou. Pak uplynulo pouhých 10 dnů a čestvý ženáč rukoval na vojnu...
Co psal dobový tisk (1)
... o reprezentační dres (čs. výběru do 18 let – pozn. aut.) si svými výkony říkají třeba i Steinhauser nebo Vacenovský ... (František Harašta v rozhovoru pro tisk, podzim 1981)
... před zápasem s Baníkem Ostrava trenéra Padúcha napadlo, co by tomu řekl Josef Mazura, kdyby si odvykl hrát pravého obránce ... a na jeho místě zaskočil ještě loňský dorostenec Steinhauser? Mazura moc chuti neměl, když však viděl, že na jaře jde Zbrojovka od desíti k pěti, dal si říct a zahrál na postu stopera ve formě, kterou na tomto místě mívali před lety ve Zbrojovce Václavíček či Dvořák. A Steinhauser ? Hrával v útoku a v záloze, na obránce se přeškolil skoro přes noc, vedle Mazury se však chytl, proti Trnavě hrál na nezvyklém místě určitě líp než Mazura všechny předcházející jarní zápasy ... (Československý sport, 26. dubna 1983)
... mladý Steinhauser se po rozpačitém začátku chytil a zahrál velmi dobře ... (Brněnský večerník v referátu o již vzpomínaném utkání Dukla-Zbrojovka, 23. května 1983)
... v záloze mně to sedí nejlíp, protože můžu hodně běhat, ale ani v obraně to není špatné. 
Hlavně když si můžu občas i zaútočit ... ... prý mám ránu jak z děla, ale místo střelby raději nahrávám. Jsem asi opravdu spíš nahrávač než střelec. Ale vždyť z dobré přihrávky na gól může mít člověk stejnou radost, jako kdyby branku dal sám ... (Miroslav Steinhauser v rozhovoru pro 
Brněnský večerník, 26. srpna 1983)
... hráč jeho typu se vydaří málokdy. Vyniká především úžasnou bojovou morálkou, přístupem k tréninku i zápasům, svojí vytrvalostí. Nedá se odradit dílčími neúspěchy. Mirek je nejlepším příkladem toho, že lze úspěšně skloubit studium se sportem. Je oblíbený pro svoji skromnou a klidnou povahu. Stručně řečeno – s takovým hráčem se trenérovi pracuje skutečně dobře ... (opět František Harašta, list „Zbrojovák“, 25. ledna 1984)
... krajní obránci si vyměnili místa, aby mohl kvalitnější a obratnější Steinhauser osobně hlídat exzbrojováka Homolu ... (Brněnský večerník o utkání proti Plzni, 7. dubna 1986)
Pokračování příště
Václav Seyfert st.
