O mouchách, komárech, vosách a létě na koupališti

Léto se opřelo svými třicítkami ve stínu do druhé poloviny června. Moucha Zamlénka, místní letitá pamětnice, se rozhodla obhlédnout místo, kde touto dobou už každoročně dvounozí nelétaví okupovali místí nádrž s chemickou vodou, které říkali legračně koupaliště. V trávě, na dekách nebo u bufetu se dalo najít dostatek potravy, čerstvé, lákavé, jemně chycené a čpící letním slunkem. Vítaná změna po popelnicích a vyschlých kalužích.

Zamlénka přistála na svém oblíbeném místě  na plotě. Ale co to? Namísto nahatých dvounožců se tu komíhají jiné bytosti, pravda taky dvounohé, ale v montérkách a cosi lepí a natírají a lepí a natírají... a nadávají. Zamlénka netrpělivě přešlápla ze druhého na třetí pár svých šesti nohou. Co se děje? Koupaliště v tomto období bývá plné dvounožců! A neprší, svítí slunce. A je vedro. Sakra.

Nervózně se rozhlédla kolem. Vedle ní na plotě naštvaně bzučela vosa Okapka:

“Taky to vidíš? Co na to říkáš? Takovej šlendrián!” , bzučela naštvaně Okapka.

“Nerozumím tomu. I moucha je boží tvor a chce se jednou najíst něčeho jiného než zbytků z popelnic. Letím sem přes celé Zamlén a teď tohle!”

“Cítíš ten smrad?”, pokračovala vosa.

“Jo, cítím.”

“Oni to něčím natírají”.

Najednou jim nad hlavami něco přelétlo a uslyšely vysoké bzzzz. Mezi nimi samolibě přistál komár Únava.

“To jsou ta výběrová řízení a elektronické aukce”, začal Únava.

Komár Únava se dostal se do údolí Svratky omylem před mnoha lety autem, přimáčklý v časopise Zahrádkář brněnského dvounožce, majícího chatu na Březině. Okapka ani Zamlénka ho neměly rády. Byla to typická stará struktura a navíc ještě komár. Komáři nikdy neuměli nic jiného, než dvounožce vysávat. Ale přicestoval sem přece jen z jiného města a měl dost zkušeností z velkého světa. Jenže byl hrozný náfuka a vždycky poučoval. Proto se mu přezdívalo Únava.

“No, místní radnice se prsila, že koupaliště opraví, ale vyhlásili zakázku pozdě a ještě vybrali ty nejlevnější nýmandy”, zabzučel komár. “A navíc se to takhle vůbec nedělá! To u nás v Brně...”

“A jak to tak všechno víš, ty chytrej?”, přerušila ho podrážděně vosa.

“Mám na radnici kámoše. A mám to, jak se říká,  z prvního křídla”.

“No na radnici se vždycky drželi komáři, to jo”, připustila Zamlénka a zamyšleně si mnula první pár nožek.

Komár zase spustil.

“Tady se holky nepomějete, otevírají až prvního července a jak se na to dívám, vyhozený prachy!”

“Jak to tak můžeš posoudit, ty chytrej?” , naštvala se  tentokrát i Zamlénka.

“Milá zlatá dvoukřídlá, my komáři jsme tu už 170 miliónů let. To tu ještě tady ti dvounožci nebyli. A pak ten můj kámoš na radnici už hezký čas píchá nějakou referentku. Já si tedy krev vybírám podle vůně a buketu, jestli je to samička, samec, či mládě, to je mi putna. Ale ten můj kámoš...”

“Nepoučuj!”, popolezla k němu vosa.

Únava se lekl. Z vosy měl respekt. Viděl jí jednou, jak překousla vedví mravence a ani nehnula brvou nad svým vypouklým okem. A poučen od jiného komára z knihovny věděl, že vosa i červenou vidí jen černě.

“Soráč, soráč, dámo, já jen chtěl pomoct. Nakonec dvoukřídlí, blanokřídlí, vždyť jsme skoro příbuzní. A pak nám jde o stejnou věc, ne?”

Typický komár. Vždycky včas couvne a všechno otočí, pomyslela si Zamlénka. Tady ten starý trouba není nebezpečný, ale když je komárů víc, jsou nesnesitelní. Dokážou uštvat i člověka. Kdepak, od komárů raději dál. A tenhle byl navíc otravný jak mucholapka.

“Dámy, stejně tu nic není, a pak cítíte ten smrad?”

Moucha i vosy nasály. Zamlénce se zatočila hlava a jejich šest nohou se roztřepalo.

“Opatrně dámo. Dvounožci tomu říkají chemie. Na nás komáry se to snaží používat furt. Ale my jsme nezničitelní. Přežijeme všechno. Taky naše heslo je “Komáři všech zemí rojte se!” Ale tohle je extra utrejch. Já si jednou napíchl zfetovanýho mladíka toluenem, tedy kolegyně, mě potom bylo dva dny tááák blbě!” 

Únava se při té vzpomínce otřepal.

Okapka koukla po Zamlénce.

“No nic Zamlénko, tak prvního” a vzlétla do výšky. Po komárovi se ani neohlédla.

“Proto si krev vybírám zááásadně podle vůně”, nenechal se odletem vosy vyvést komár z míry. “Ne jak ten můj mladej kámoš na radnici. Ten jde jen po samičkách. Co ten jich už opíchal!"

Staré Zamlénce tenhle směr hovoru nebyl příjemný.

“Hm, já už taky musím.”

S těmi slovy Zamlénka vzlétla a zamířila do svého Zamléna. Ještě, že tu není kanalizace a furt je co k snědku!

 –

První dvounožci se konečně začali trousit po prvním červenci na koupaliště.  Ale bylo chladno a návštěvnost velmi slabá. Zamlénka měla na radnici vztek. Když je teplo, tak tu cosi patlají kolem bazénu, a teď, když je otevřeno, je zima a nikdo nikde!

Musely uplynout další dva týdny než se koupaliště naplnilo. Hurá! Vzhůru za žrádlem. Zamlénka létala kolem dek, mistrně se vyhýbala mávajícím pahýlům dvounožců a jedla a jedla. Když už byla sytá, sedla si na plůtek u bazénu a pozorovala dvounožce. Viděla nějaké dvě samičky jak sedí na hraně bazénu a mají nohy ponořeny ve vodě. Něco si vykládaly. Rozhlédla se, ale vosu Okapku nikde neviděla. Taky by si poklábosila. Kolem samiček jen kroužil Únava, ale k ničemu se neměl. Starej oplzlej dědek, krouží kolem nich jak nějakej mladík, pomyslela si Zamlénka. A to nám tvrdil, že si vybírá krev podle vůně a buketu. Pch! Je na baby! Samičky se najednou zvedly. Jedna se druhé podívala na zadek a něco jí ukazovala. Pak se podívala na svůj.

“Ježíšmarjá, nový plavky a já je mám bílý! Jakou sračkou to natřeli? Vždyť to barví!”, rozječela se první.

“A smrdí to jak Lachema!”, kontrovala druhá.

Vedle Zamlénky přistál značně zadýchaný Únava.

“No neříkal jsem to?”, mnul si spokojeně svoje blanokřídla Únava. “Takhle se to postě nedělá. Elektronický aukce jsou dobrý leda tak na služby a dodávky kancelářských sponek, ale ne na takový odborný práce. Vyberou nejlevnějšího a potom to bude stát dvakrát tolik. A přitom ti dvounožci na to mají takový pěkný pořekadlo.”

Únava se odmlčel, aby vzbudil zájem.

“Jaký?”, zeptala se neochotně Zamlénka.

“Laciný dvakrát placený”, nafoukl se komár, vědom si své důležitosti.

Dívali se spolu chvíli na rozčilené samičky.

“No nic, kolegyně, jdu něco sníst,” nespustil Únava oči ze zadků dvounohých samiček.

Vzlétl a nenápadně přistál na jedné opálené hýždi, zdobené bílou smradlavou barvou. Samička se začala drbat, jak ji komár píchl. Pak se pootočila a napřáhla ruku.

“Proč neuletí ten starý trouba?”, stačila si ještě pomyslet Zamlénka a pak už jen prááásk! Dlaň dvounohé samičky dopadla na vlastní hýždi.

“Sakra, a teď mám ještě zasranou ruku!”, rozčilovala se samička a ukazovala druhé dlaň s rozmáznutým Únavou.  Nasupeně spolu odcházely pryč.

Vedle ní tiše přisedla Okapka.

“No není ten Únava trouba? Napřed nás poučuje o psychotropních látkách jako je toluen, potom uvidí opálenou prdel a zapomene na nebezpečí. Pěkně si šlehnul a už nestačil vzlétnout. Ale já mu to přeju.”

“Mě je ho trochu líto”, řekla Zemlénka.

“Áááále, prosím tě holka! Byl to starej náfuka. Typickej komár. Do všeho furt strkal nos. Jo tohle na komáry platí, pořádně přes držku. A je klid!”

“Myslíš?”, řekla nejistě Zemlénka.

“Jasně,” řekla jistě Okapka.

“Mám žízeň, asi se zaletím napít. “

“Já taky, ale poletíme k řece, tahle voda smrdí chlórem. Jedna kámoška do toho jednou spadla a rozežralo jí to křídla!”, bzučela důležitě Okapka.

Jeden chytrolín je po smrti a druhý se hned narodí, pomyslela si Zamlénka.

Na bílý ochoz tišnovského koupaliště se právě přilepili další dvounožci.

Tohle dělají lidi lidem. Takové hlouposti a naschvály by se v naší hmyzí říši nestaly, pomyslela si tiše Zamlénka. 

Moucha Zamlénka zamávala křídly a spolu s Okapkou obloukem zamířily k řece.