Pohřebiště z doby bronzové pod paneláky

Pohřebiště z doby bronzové pod paneláky

Martin Golec

Většina historických článků míří buď do zcela nedávné minulosti, nebo do období, o kterých si dokážeme udělat díky školním znalostem nějakou představu. Sem spadá renesance, středověk nebo Slované z Velké Moravy. Hlubší výlety do minulosti totiž opouští nejdříve jasné a později jakékoliv kontury a slovo pravěk je pak zastřeno rouškou nevědomí. Ve staletích a tisíciletích před narozením Krista jsme již velmi hluboko před prvními evropskými literárními památkami a jsme tak odkázáni na archeologii – vědu rýče.

V padesátých až sedmdesátých letech 20. století došlo přímo pod rozrůstajícím se Tišnovem k objevu pohřebiště z mladší a pozdní doby bronzové. Tento příspěvek je první částí trilogie o tišnovské době bronzové. Časově se pohybujeme mezi roky 1300 – 800 př. Kr. Pokud zapátráme v paměti, obeznámenější v dějinách Evropy si vzpomenou, že někdy kolem roku 1200 př. Kr. došlo k trójským válkám, jež o pět století později zachytil v nesmírně poutavém díle básník Homér. Postavy Agamemnóna, Priama, Achilla, Patrokla, Heleny, Parida či Hektóra k nám promlouvají napříč staletími svými velkými činy, tragickou láskou a neobyčejnými osudy. Dodnes si dokážeme představit, o co jde, když se řekne „trójský kůň". Díky němu padlo mocné kamenné město někde na pobřeží dnešního Turecka a řecká civilizace poprvé vstoupila do psané historie.    

Pokusme se pomocí tišnovského objevu ponořit do prastarých dějů. Město Tišnov figuruje na mapě střední Evropy jako místo, kudy prochází hranice dvou rozsáhlých územních celků, tzv. kultur popelnicových polí. Učí se o nich snad všichni studenti na našich univerzitách na hodinách o době bronzové. Co jsou popelnicová pole? Od 13. do 9. století př. Kr. lidé své zemřelé i s jejich věcmi důkladně spalovali a popel ukládali na pohřebištích do hrobů, jeden vedle druhého. A to jsou právě ta popelnicová pole. Lidé se v tomto období ocitli ve vlídné teplotní periodě. Dařilo se jim a jejich populace velmi vzrostla. Není katastru v nížinách Moravy, kde by nebylo alespoň jedno sídliště, pohřebiště nebo nějaký jiný nález této doby. Některá pohřebiště mají desítky, jiná stovky a ta největší dokonce tisíce pohřbů, ta však již u nás nenajdeme. Moravou od západu k východu prochází hranice dvou velmi odlišných území. Od Baltského pobřeží v Polsku až po Tišnov se rozkládají tzv. lužická popelnicová pole a od Tišnova někam do Rakouska pak tzv. středodunajská popelnicová pole. 

Co tato hranice znamená a proč existuje, je velmi těžká otázka. Bylo by snadné si ji představit jako hranici mezi Rakouskem a Českou republikou, ale to by bylo velmi nepřesné. O státní útvary tehdy jistě nešlo. Jediné co bezpečně víme je, že tehdejší lidé dodržovali mnoho morálně a právně závazných zvyků a tradic, které je odlišovaly od svých sousedů. Jestli ale mluvili jiným jazykem, nebo šlo o jiný politický kmen (tedy nebyli pokrevně příbuzní), prostě zatím nevíme. Nějaký závažný důvod odlišnosti ale být musel. To, že lidé vytvářejí identické keramické nádobí, znamená, že se často potkávají a jeden od druhého je kopírují. Jde o formu kolektivní sebeidentifikace. A tak nám nejvíce zůstala právě ta odlišná keramika obou odlišných sousedních teritorií. A ta je právě kolem Tišnova, jak se na správnou hranici sluší, pořádně promíchána. Proti tomu ale móda bronzových předmětů (železo ještě známo nebylo) byla pro obě zóny stejná. Ještě v době tišnovských výkopů se třeba běžně soudilo, že obě zóny jsou etnicky odlišné. Dokonce, že ta lužická náleží Slovanům. Toto již současná archeologie ale netvrdí, soudně řečeno, nemá pro to důkazy a tedy i důvod. Navíc ji k tomu netlačí nacionalisticky vyhraněná doba.

Co se vlastně v Tišnově našlo? V roce 1954, během výkopových stavebních prací pro základy nového domu pana J. Froňka, byly nalezeny keramické nádoby a bronzové předměty. O objevu informoval správce tišnovského muzea pan Máca Archeologický ústav ČSAV v Brně. Následoval záchranný archeologický výzkum, vedený nedávno zemřelým archeologem J. Nekvasilem, jenž o něm sepsal několik dílčích článků. Odkryté pohřebiště se nachází v jihovýchodní části města Tišnov, v mírném svahu pod dominantním kopcem Klucanina. Rozkládalo se na mírném svahu v prostoru ulic Horova, Hornická, Dobrovského, Brněnská a Erbenova.

V roce 1954 byla pečlivě prozkoumána plocha 8,5 x 8,5 m, což je však pouze malá část neznámo jak velké pohřební nekropole. Drobné výkopy proběhly pak ještě v letech 1961 a 1972. Získané informace však nebyly dlouho kompletně publikovány a čekaly na nový zájem až do loňského roku, kdy se jich ujala studentka archeologie Masarykovy univerzity v Brně a deblínská rodačka Michaela Kokojanová. Revidovala je a výsledky úspěšně obhájila jako bakalářskou diplomovou práci na počátku roku 2016. Jen o pár roků dříve, v roce 2013, pohřebiště také popsal do obsáhlé knihy o Tišnově specialista na moravskou dobu bronzovou archeolog Moravského zemského muzea Milan Salaš.

V průběhu pěti století pozůstalí přinášeli popel z pohřební hranice na místo posledního uložení. Z kamenů a dřeva budovali pomocí dřevěných konstrukcí kamenné kupole - mohyly, do nichž ukládali nádobu s popelem (popelnici), někdy ještě do kamenné skříňky. Co je pro tišnovské pohřebiště příznačné, je použití velkého množství místního kamene. Stavební vkus se časem měnil. Touha po sepětí živé vesnické komunity v onom světě, kde zemřelí prodlévali se svými bohy a dalšími zemřelými, se zrcadlila již při ukládání pozůstatků. Lidé zahlubovali postupně nové pohřby do konstrukcí starých hrobů. Časový rozdíl je mezi nimi značný, někdy i staletí. Živí lidé se k hrobům opětovně vraceli a nosili jim nové a nové dary. Věřili, že právě zde se s nimi (jistě v některých dnech roku) mohou setkávat. Hostiny se zde konaly jak při samotných pohřbech, tak kdykoliv později. Tento starý předkřesťanský zvyk (svátek zemřelých) sice známe u nás v soudobé tradici dodnes, ale v některých částech světa má dodnes nesrovnatelně silnější náboj, jako třeba v Mexiku. Toto je již pro nábožensky vlažnou a přísně racionální Evropu velmi netypické.

Také na tišnovském pohřebišti byly nalezeny předměty, které podtrhují myšlení tehdejších živých lidí. Mezi patnácti prokázanými hroby se nacházejí roztroušené keramické střepy, což je odborníky diskutováno právě jako hodování na počest zemřelých předků. Mrtví dostávali na cestu do jiného světa předměty, o kterých věřili, že znovu užijí. Byly to jejich šaty, z nichž se nám dochovaly jen úlomky jejich bronzových částí, jako byla třeba jehlice, coby spínadlo. Dále šperky, konkrétně náramky, přívěsky, ale také předměty praktické potřeby jako šídlo, nůž nebo srp. V hrobech se nacházely také předměty, o kterých archeologové dodnes vedou spor, jakou roli měli hrát? Jde o miniaturní keramické předměty. Tápeme, zda jde třeba o zmenšeniny, které symbolicky zastupují větší předměty, dětské hračky nebo v případě štěrchátka (obr. 9:3) třeba předmět, který má odhánět démony na cestě do onoho světa.

Zcela zásadní význam mělo spálení těla, které bylo očistné pro duši zemřelého, pomohlo k oddělení duše a její inkarnaci či transport do astrální sféry, do jiného prostoru či formy bytí. Tyto zvyky dodnes ve své zásadní podstatě zcela chápou věřící lidé, ateisté již možná méně. Co nám tyto původně evropské zvyky v dnešním světě silně připomíná, jsou indické pohřební praktiky známé například z posvátného indického města Váránasí na břehu spirituální řeky Gangy.

Lidé období popelnicových polí stavěli také opevněná hradiště, nejbližší se k tišnovskému pohřebišti nachází u obce Železné (díl druhý). Dalším projevem byly obětiny bohům, kterým se říká odborně depoty nebo vóta, těch se na Tišnovsku nalezlo již několik (díl třetí). Obsahují bronzové předměty, které lidé kolektivně uložili do země jako poděkování bohům za nějakou událost, jako byla krutá zima, ničivý oheň, epidemie či citelná neúroda, ze stejného důvodu tak mohli lidé činit preventivně, aby pohromě a nouzi předešli a zvrátili běh budoucnosti správným směrem. Lidé v této době uctívali Slunce, které ztotožňovali jistě s hlavním božstvem. K němu směřovali své myšlenky, prosby, modlitby a za ním odcházeli po své smrti, k němu putovala osvobozená duše jako pták k nebeské klenbě. Pohřebiště se tak stávalo bránou mezi světy.

A ne jinak je tomu vlastně tak trochu ještě dnes.