Národnost Čech, vyznání israelské...
...stávalo v dotaznících vyplňovanými Židy za první republiky. Byli asimilovaní, chtěli splynout s českými obyvateli.
Na Dolním náměstí, jak se dříve jmenovalo dnešní Komenského náměstí, stával přes celou uliční frontu čelem k dnešnímu Mariánskému sloupu dům a obchod Sofie Spitzové, jedné z nemnoha židovských obyvatel tehdejšího Tišnova. Její dům dnes neexistuje, musel ustoupit megalomanským plánům socialistických plánovačů. V roce 1896 bylo Sofii Spitzové 29 let, kdy spatřila světlo světa kniha Židovský stát. Sem do Tišnova asi ani nedoputovaly myšlenky sionismu. Možná tišnovští Židé ani nezaznamenali kongresy Světové sionistické organizace, z nichž tři se v létech 1921, 1923 a 1933 konaly dokonce v Československu.
Co je sionismus?
Uprostřed 19. století novinář Theodor Herzl opouští své představy, že jedině důsledná asimilace Židů v Evropě a jejich postupná konverze na křesťanskou víru zamezí dalším útokům na židovské obyvatele a utlumí po staletí trvající nenávist k izraelskému národu. Tváří v tvář Dreyfusově aféře a hlavně po doprovázející hysterické antisemitské kampani Herzl pochopil, že jediná cesta, jak se účinně bránit dalším spontánním útokům na Židy je založení samostatného židovského státu.
P
ůl roku po Dreyfusově aféře v roce 1896 píše „bibli sionismu“– Židovský stát (Der Judenstaat):
Jsme národ, jeden národ. Všude jsme měli upřímnou snahu začlenit se do národních komunit, které nás obklopovaly, a udržet si pouze víru otců. To nám však není dovoleno. Marně usilujeme úspěchy v umění a vědě dosáhnout větší slávu pro naše vlasti a přispět k jejich bohatství účastí na obchodu. Je námi opovrhováno jako nějakými vetřelci. Kdyby nás jen nechali na pokoji... nezdá se mi však, že to mají v úmyslu…
Jak prorocká byla tato slova se ukázalo o necelých 30 let později s nástupem německého nacismu. Tišnovští Židé, pocházející většinou z Lomnice, byli před druhou světovou válkou také asimilováni. V Tišnově se nenacházela synagoga, není známo, že by se dodržovaly židovské zvyky, držel šabat a pod. Ale nakonec žádní Židé, ani ti asimilovaní, nebyli uchráněni před norimberskými zákony.
K sionistickým nadějím se před deportacemi do koncentračních táborů upínali i mnozí Židé. Věřili, že transporty na východ znamenají jen krátkodobou zastávku někde na Ukrajině, kde se naučí zemědělským dovednostem, aby mohli později v Palestině obdělávat vlastní půdu. Tuto víru podepřela i existence Vystěhovaleckého fondu pro Čechy a Moravu, jako pobočky Ústředny pro židovské vystěhovalectví (Zentralstelle für jüdische Auswanderung), která první pokus o vystěhování Židů zorganizovala již 18. října 1939.
Paní Pavlíková (r. nar. 1919), absolventka Tišnovského gymnázia, studovala v době obsazování České republiky německou armádou Obchodní akademii v Brně.
„Moje spolužačka Čuhlová si v březnu, těsně před příjezdem německé armády do Brna, vzala židovského chlapce Ericha, příjmení si už nepamatuji, jeho rodina snad měla obchod se dřívím na Starém Brně. Pamatuji si, jak nám vyprávěla, že prý Židovská obec organizuje odjezd do Palestiny. Měli mít s sebou jen lehké oblečení, prý je tam teplo. My jsme s nimi ještě vtipkovali, že apoň uvidí, kde se narodil Pán Ježíš. Nakupovali i zemědělské náčiní k obdělávání půdy. K žádnému organizovanému odjezdu do Palestiny však nakonec nedošlo..."
K této zoufale falešné představě se pravděpodobně upínali i někteří tišnovští Židé.
„Na ulici Dvořáčkově jsme si vždycky hrávali s ostatními dětmi. Byli mezi nimi i sestry Pollakovy. Už znaly termín odjezdu na sběrné místo do Brna a chlubily se před námi ostatními dětmi, že jedou někam, jak říkaly - na lepší...“ , vzpomíná Petr Fruhwirt, který se svými rodiči a sestrou bydlel vedle domu Alfreda Pollaka.
„Emilie Spitzová tu měla obchod. Téměř všichni Židé v Tišnově byli obchodníci. V tomto obchodě se prodávalo všechno možné, i nějaká ta semínka a osivo. To ostatní Židé před odvlečením hromadně skupovali, v domnění, že se jim semínka jednou budou hodit při obdělávání půdy, snad v té Palestině…“, ukazuje do prázdného prostoru, kde stával dům rodiny Spitzů, pamětník Oldřich Zelinka (r. 1921).
Neví se, jestli Sofie Spitzová prodala své zásoby semen. V dubnu 1942 odjíždí spolu s ostatními ve svých 78 letech do Terezína. Bůh ví,
jestli ve svém věku ještě sdílela nějaké naděje o novém domově v Palestině. Každopádně krutého vystřízlivění ze snu o zemi svých předků, jaké zažívali ostatní Židé po vystoupení z vagonů na rampě koncentračního tábora, se již nedožila. Zemřela pouhých sedm dní po svém příjezdu do Terezína na společném pokoji č. 43.
Sen Theodora Herzla se nakonec splnil. Samostatný židovský stát Izrael byl v roce 1948 založen.
„Přeji si být pohřben v hrobce vedle svého otce a ležet tam, dokud mé ostatky nepřenese židovský národ do Palestiny," napsal Herzl do své závěti. V roce 1949 se jeho přání splnilo. Místu, kde je pochován, se říká Herzlova hora.
Tělo mrtvé Sofie Spitzové z Tišnova je pohřbeno někde v Bohušovické kotlině jižně od Terezína, ze které vznikl později Židovský hřbitov. Spolu s ní je tu pohřbeno dalších asi 10.000 lidí.
