Jak jsem začal studovat kamenické značky a některé poznatky, ke kterým jsem dospěl.
autor: Zděněk Krejčí, Nedvědice
S problematikou kamenických značek jsem byl seznámen koncem osmdesátých let minulého století díky panu doktoru Jiřímu Kotykovi z Pardubic, (obr. 1) který pracuje jako vysokoškolský pedagog Univerzity v Hradci Králové a je propagátorem historie na Pardubicku. Doktor Kotyk jezdil v létě s manželkou do Doubravníka. Poznali jsme se díky panu Hájkovi, který měl své dětství spojené s hradem Pernštejnem, kde jeho otec byl kočím hraběte Mitrovského. Naším společným zájmem jsou páni z Pernštejna. Doktor Kotyk 
se dlouhá léta krom jiného zasazuje o průzkum kostela sv. Bartoloměje (obr. 10) v Pardubicích, kde je pohřben Vojtěch z Pernštejna (*asi 1490, +1534). Částečného úspěchu dosáhl v roce 1995, kdy při rekonstrukci podlahy byl proveden záchranný archeologický průzkum pohřbů nacházejících se v kostele. Při této příležitosti byl odkryt i vstup do krypty pod tumbou Vojtěcha z Pernštejna. (obr. 15) Pak následovala jen řada marných snah, ale to by bylo na další článek. Při jedné rozpravě přišla řeč i na kamenické značky a Dr. Kotyk mě nakonec požádal, abych se je pokusil zmapovat na hradě Pernštejně. Získat povolení k této činnosti v té době nebylo tak složité. V Brně na Památkovém 
ústavu byla paní doktorka Antošová, která mi bez sebemenších problémů a při jediné návštěvě vystavila povolení na tento průzkum, a tím i vstup do depozitů a jiných, pro veřejnost nepřístupných, prostor hradu Pernštejna. To bylo v roce 1988. Tehdy ještě digitální fotoaparáty a počítače v tehdejším Československu neexistovaly a fotodokumentace vzhledem k prostředí, světelným podmínkám a jejich následnému zpracování byla poměrně složitá. V některých případech nafotit detaily se ani nepodařilo a po rekonstrukci budovy a restauraci ostění dokonce některé zanikly. Takovýmto případem je i kamenická 
značka na ostění okna u sýpek (obr. 20). Značka zaznamenaná na pravém ostění již není znatelná. Zůstala nám pouze na překladu okna (obr. 21). Její fotografie je již pořízena kvalitnějším digitálním fotoaparátem a přes to je špatně zřetelná. Jedním ze způsobů zaznamenávání kamenických značek byla 
frotáž. Jistě si vzpomínáte, když jsme jako děti dělali otisky mincí. Na minci jste položili papír a většinou druhou stranou tužky jste po ní jezdili, až tuha obarvila vystouplejší povrch mince. Tento způsob jsem nikdy nepoužil. Další možný způsob jak získat otisk značky byla plastelína, upravený rámeček formičky na těsto a sádra. Ukázku takového to otisku máme na (obr. 30-31). Tento nápis se nachází na části ostění dveří u nynějšího vstupu do pokladny a je ze strany rubové, čili ze strany, kde navazuje na zdivo. Na tento nález jsem byl upozorněn kastelánem Zdeňkem Škrabalem. Objevili ho při opravě elektroinstalace. (obr. 32) Zaznamenávání kamenických značek pomocí sádry zabere hodně času, 
ale v tomto případě to byl 
jediný možný způsob jak ji zviditelnit. Tento systém jsem používal na hradě Pernštejně, kde se nachází poměrně málo kamenických značek, ale na objektu, jako je doubravnický kostel, kde se jich nachází několik stovek, jsem jej používal jen k zaznamenání jednotlivých tvarových variací. Ostatní značky byly vizuálně překresleny do pracovního listu. (obr. 40)
Co všechno do tohoto listu zaznamenávám.
V hlavičce máme název objektu „Doubravník“ a číslo objektu „1“. Doubravnický kostel, i když byl zpracováván až po hradě Pernštejně, dostal pořadové číslo jedna a Pernštejn má číslo 2. Dále list obsahuje 
informaci, o jakou část objektu se jedná. V tomto případě je to „sokl“. Dále označení konkrétního soklu např. “g“ „i“. První kolonka je doplněna až při zpracovávání značky, to znamená, že značka dostala objektové očíslování a následně číslo hlavního katalogu, v kterém jsou zahrnuty značky ze všech mnou podchycených objektů. V třetí kolonce mám zaznamenanou výšku a šířku značky v milimetrech a v další její vizualizaci. Druhá kolonka, kterou jsem přeskočil, nám udává konkrétní kámen na kterém je umístěna. Máme tu římsu („g“), číslo 2,4,5. V půdorysném plánku kostela (obr. 41) nalézáme písmeno velké „G“, které označuje okno. Římsa „g“ se nachází pod tímto oknem, a číslování jde z leva doprava. Obdobné je to u ostatních prvků. U pilířů od spodu na horu, označeny jsou i strany pilíře - levá, čelní a pravá strana, u oken levá pravá strana atd.
Takovým to způsobem jsem zaznamenával a zpracovával kamenické značky na exteriéru doubravnického kostela. Někdy ale musí člověk ze svých postupů trochu ustoupit a to třeba z časových důvodů, složitosti stavby nebo i únavy. Tak například při mapování kamenických značek v kostele sv. Jakuba v Brně, jsem jako míru používal patra lešení. (obr. 45) V poznámkách mám uvedeno např. u podlahy pátého patra, v úrovni 6. p., nebo jen 
patro. Výšky pater jsou zhruba dané a tak se dá k určitému výškovému umístění značky dojít a fotodokumentace dopomůže odhadnout její umístění. Zajímavé značky jsem zaznamenal při svých cestách na křižáckém hradu Crac Schevaliers v Sýrii. (obr. 50). Vznik těchto značek kladu do období kolem roku 1270, kdy došlo k velké přestavbě tohoto hradu. První křížová výprava se uskutečnila po roce 1095 a v našem prostředí se kamenné hrady začaly stavět až se jednotliví velitelé a pozdější šlechtici začali vracet zpět do Evropy. Za nejstarší kamenný hrad na našem území je 
považován hrad Přimda v okrese Tachov, který je ztotožňován s rokem 1121. Z křížových výprav si přední velitelé – šlechta přinesli znaky z korouhví, které začali používat jako rodové erby. Začaly vznikat kamenná opevněná sídla. Do období prvních křížových výprav kladu i počátek používání tzv. kamenických značek. Jak je vidět, v roce 1270 byly na křižáckých stavbách používány složitější znaky než na našich stavbách, vznikajících na našem území přibližně ve stejném období jako Tišnovský klášter (1233–1240), nebo klášter Velehrad. Z toho usuzuji, že kameníci na těchto stavbách používali lokálního označování svých výrobků bez vyšší koordinace, která se v té době utvářela v západní Evropě. Z toho vyplývá, že tvary těchto značek s tvary z období vrcholné gotiky, kterou nám ve své práci převážně přibližuje Franc Ržíha, mají jinou vypovídající hodnotu a je třeba je studovat jako samostatnou skupinu.
Základem každého, kdo začíná studovat kamenické značky, je dílo již zmíněného F. Řžíhy z roku 1883. Franc Ržíha se zaobírá především Jagelonským, neboli Vladislavským obdobím, to je třetí, závěrečné období gotického stavitelství, tzv. pozdní gotiky s prolínáním nastupující renesance. To spadá do poslední čtvrtiny 15. a do 1. třetiny 16. století. Do tohoto období 
můžeme zařadit i převážnou část dochovaných pernštejnských staveb. Vilém z Pernštejna, žijící v letech 1438 – 1521, kupuje v roce 1491 Pardubice a začíná je přetvářet na sídelní město Pernštejnů v Čechách. (obr. 59) Z toho důvodu povolává snad severoitalské kameníky a zedníky. Jedním z nejvýznamnějším z nich byl Mistr Paulus, který by měl být parléřem, neboli polírem, do dnešní terminologie převedeno – stavbyvedoucím, 
Benedykta Rýda. Na druhou stranu se o Paulusovi mluví jako o samostatném architektovi, který si své stavby řídil sám. Jedním z portálů na pardubickém zámku v té době zhotovených, který uvádím, může být jeho dílem. (obr. 60) Obrázek portálu je pořízen v roce 1988, kdy byl zámek veřejnosti nepřístupný a ve velmi žalostném stavu. Obrázky 61 a 62 nám detailně představují kamenické značky na daném portále. Tady Mistra Paula opustíme a vrátím se k němu v závěrečné části článku.
V listinných pramenech máme občas problém rozlišit kameníky a zedníky. Tak například na základě dopisu 
z června 1537 se traduje, že z Pardubic přešli kameníci na královské stavby do Prahy, ale v dopise Ferdinand I. přesně píše:
„Vědětiť dáváme, že bychom některých zedníkuov vlaských k pilnému dílu našemu potřebovati ráčili….“
Tedy mluví zde konkrétně o zednících, nikoliv o kamenících. Umíme si jistě představit, že kameníci nevršili své výtvory do pilířů a nestavěli obvodová zdiva. Nedá se vyloučit, že s těmito zedníky nepřešli na královské stavby i kameníci, ale netvořili hlavní lidský potenciál, který přešel do Prahy.
Pokračování příště
